Pokud se nepletu, tak Junior Boys momentálně fungují jako takový transatlantický projekt. Matt se přestěhoval do Berlína a ty žiješ v Kanadě. Nestýská se vám po sobě?

Vlastně se vídáme docela často. Samozřejmě že Mattovo přestěhování před nás postavilo pár problémů. Ale vlastně to zatím znamená jen to, že občas pracujeme trochu víc nezávisle na sobě a že lítáme častěji letadlem než dříve. Nakonec je ale naše spolupráce stejná.

I přes velkou vzdálenost jste se rozhodli nepracovat na poslední desce "Begone Dull Care" přes internet a místo toho jste se střídavě jezdili navštěvovat do Berlína a Ontária. Proč?

Celý ten nápad s děláním hudby přes internet mi vždycky připadl jako noční můra. Úplně se z toho pak vytratí zábava a při tvoření hudby hrají podmínky obrovskou roli. Pryč by byla radost z kreativity a spontaneita a zůstal by jen pocit povinnosti. Tomu jsme se chtěli vyhnout. A tak jsme se raději potkávali osobně, i když se ten výlet vždycky trochu protáhl.

Vaše hudba je na první poslech chladná a k emocím je potřeba se propracovat. Jak důležité jsou pro tebe emoce v hudbě?

Na čem záleží, je poctivost. Poctivost a otevřená mysl. Myslím si, že skutečné emoce jsou komplikované a vůbec není jednoduché je odlišit. Lidé jsou málokdy prostě jen šťastní nebo jen smutní, obvykle je to smíchané. Stejné je to i s mými emocemi, které nejsou nikdy jednoznačné a chci, aby to naše hudba i texty odrážely.

Moje první setkání s Junior Boys bylo díky EP "The Hight Come Down", o kterém se někdy v roce 2004 hodně psalo na internetových blozích. Dost možná budete jednou v historických příručkách zapsáni jako první příklad "bloggerského hype". Byl to pro vás ideální začátek?

Určitě nám to hodně pomohlo. I když většina těch lidí, kteří nás tehdy vynášeli do oblak, by o nás teď nejspíše řekli, že hrajeme sračky. Máme štěstí, že máme malou skupinu loajálních fanoušků, kteří mají rádi naši muziku, ať už se o ní na internetu píše to či ono. Pro ně děláme muziku, protože oni nás zajímají.

Ale shodneme se na tom, že díky internetu mají nezávislí muzikanti více šancí, jak najít nové fanoušky?

Nejsem si tak úplně jistý. Nikdy nás nezajímal marketing nebo vytváření mediálních vln. Navíc na fotkách vážně nevypadáme moc dobře. Ale pochopitelně se nám líbí, že fanoušci k nám mají díky internetu snazší přístup.

Vždycky mi připadlo, že o Junior Boys se hodně píše na internetu, ale mimo virtuální svět o vás lidi moc neví. Je to trochu, jako kdybyste dělali hudbu pro lidi, kteří jsou jako vy - totálně posedlí muzikou...

Děláme pop. Znamená to, že děláme hudbu, kterou by mohli nějak pochopit nebo ocenit všichni. Přinejmenším nechceme dělat hudbu pro omezenou skupinu posluchačů. Nepatříme mezi takzvaně populární kapely, ale za to nemůžeme. Na druhou stranu mě stejně vždycky udiví, kolik lidí má rádo naše písničky a hrozně si toho cením. Můžu jen doufat, že v budoucnu nás objeví ještě další. Ale určitě se nechystám kupovat vilu u moře za peníze vydělané v hudebním průmyslu.

V rozhovorech často cituješ jako svoji inspiraci všechno možné od Timbalanda, přes two step, Steely Dan, rané disco až k Stevu Reichovi. Nemáš někdy pocit, že znát příliš mnoho hudby může být muzikantovi i na obtíž?

Nesnažím se za každou cenu nacpat všechny tyhle věci do jedné písničky. Dělám prostě jen nahrávky Junior Boys. Poslouchám spousty muziky a vždycky to tak bylo. Jsem prostě už takový. Nikdy by mě ale nenapadlo obšlehnout svoje hudební oblíbence a snaží se je spojit dohromady. O tom hudba není.

Vaše první album vydal Nick Kilroy, slavný fotograf, zaměstnanec labelu Warp a jeden z prvních lidí, kteří měli na internetu mp3 blog. Nick zemřel před čtyřmi lety. Jaké jsou tvoje vzpomínky na něj?

Nick byl nadšenec do hudby každým coulem svého těla. Jeho energie a zaujetí pro naši hudbu odstartovalo všechno kolem Junior Boys.

"Begone Dull Care" dostalo jméno podle animovaného filmu kanadského režiséra Normana McLarena. V čem vás ovlivnil?

Nejvíc to asi byl jeho přístup k nejmenším detailům svého díla. I když jeho filmy můžou vypadat jako rychle a nahrubo spíchnuté. Líbí se mi jeho smysl pro dobrodružství a hru, což platí pro všechny jeho filmy. Navíc jeho snímky jsou vždy tak trochu o síle filmu a o procesu kreativity. A naše poslední album má být přesně o tom.

Když mluvíš o detailech, tak mě vždycky zajímalo, jak asi těžké musí být přenesení velmi delikátní produkce vašich skladeb na koncertní pódium?

Dá to vždycky hodně práce. Na koncertech jsou některé písně skoro k nepoznání. Pro mě osobně ale bylo vždy ještě těžší naučit se vystupovat na koncertech přirozeně a nestarat se příliš o to, co mám na sobě a jak tancuju před lidmi.

Je to trochu ironie, že Junior Boys zahrají poprvé v Praze uprostřed léta, kdy spousta lidí utíká z města na prázdniny. Vždycky jsem vaši hudbu vnímal jako velmi chladnou. Beaty mi dokonce občas připomínají krápníky dopadající na zmrzlý ledovec. Má to něco společného s tím, že pocházíte z chladného Ontaria?

Hudba je především odrazem nás samých. Ale určitě je v ní hodně z Ontaria a odráží se v ní to, že jsme tady vyrostli. Hloubkovou psychologickou analýzu ale necháme na autorech našich životopisů. Cha cha.