Nejpoštípanější byly končetiny a údy všech, kteří nenanesli na kůži svoji repelent. Komárům letošní prapodivné léto přeje, areál náměšťského zámku nebyl výjimkou.

Nejnářezovější koncert letos dle očekávání předvedli Maďaři z CimbaliBandu. Balázs Unger je mistrem světa ve hře na cimbál (kdo taky nevěděl, že se konají i takováhle mistrovství, ať zvedne ruku) a společně s ostatními národnostně pestře umíchanými spoluhráči dal vzniknout tajfunu, po kterém zámeckou jízdárnu málem museli stavět znovu. Škoda že tyhlety nářezy už několikátým rokem vycházejí na den, kdy se kvůli počasí festival odehrává právě v jízdárně.

Nejabsurdnější bývají okamžiky, kdy se elán kapely ne zcela protne s publikem. Vyhlášenými akcemi tohoto typu bývají zahajovací koncerty Folkových prázdnin, na nichž je kromě standardních návštěvníků přítomno i několik zástupců a zástupkyň z řad sponzorů. Mají vyhrazená místa zcela vepředu. V kotli. V místech, kde letos seděla třeba místopředsedkyně poslanecké sněmovny. V místech, kam kynula Monica Pinto ze Spakka-Neapolis 55, vybízejíc k tanci. Marně.

Nejpřekvapivější koncert letos odehrála Joanna Slowinska. Jindy živel plný energie tentokráte bez ohlášení a přípravy vsadil na výběr pomalých a teskných melodií, který se, usazen mezi Terne čhave a Moishe's Bagel, dal nazvat muzikantskou sebevraždou, který ale nakonec některá srdce přece jen zasáhl. Podobně tomu ostatně bylo i u koncertu portugalské Dony Rosy. Její syrové fado taky rozdělilo publikum na část "ano" a část "ne", opět ale na druhou stranu potvrdilo, že na Folkových prázdninách si na své přijde opravdu každý.

Nejdelší byla přestávka mezi koncertem K. C. McKanzie. První vystoupení probíhalo v zámeckém parku, druhé v jízdárně, což se zdálo být jako časově úsporné řešení - než skončí K. C., mohli by se Irové třeba nazvučit, a diváci by se tak mohli plynule přesunout během několika minut. Absence některých kusů techniky však tento ideál neuskutečnila (muselo se přenášet z místa na místo), a stala se tak jedním z mála velkých organizačních lapsů.

Tento den, pátek, byl zároveň jako celek dnem nejrozpačitějším. Rozpačité bylo vystoupení zmíněné K. C. McKanzie, rozpačitý byl fakt, že The Pale hráli v jízdárně, kde by byla mohla vzniknout ještě lepší klubová atmosféra nebýt těch židlí (co teprve kdyby hráli v parku!), rozpačitě působilo i zařazení Vladimíra Mišíka do této sestavy. Tento den se zkrátka moc nepovedl, i když i on přinesl pár skvělých hudebních (i jiných) okamžiků.

Nejpříjemnějším návratem byl koncert Pavla Houfka a jeho Bandu. Houfek hrál v Náměšti na odpolední Open scéně ještě v době, kdy se jí nijak neříkalo (takže ještě před rokem 2000) s kapelou Smíšené pocity Band. Bylo fajn slyšet ty napadnuté písně znovu, škoda jen, že kapelu mezitím opustila zpěvačka, jejíž hlas byl To ono. A stejně mile působily pak energie plné návraty závěrečného dne, konkrétně Zatrestbandu a Čankišou.

Nejmilejší bylo rozdávání pláštěnek. Na Folkové prázdniny je sice povoleno nosit si i deštníky, ale kdo by na to myslel, když den začíná tak hezky, že? V náhlé průtrži ukazuje se pak moc hlavního sponzora, jehož logo zdobí i tento gumový oděv, ale to nevadí, hlavně že na nás neprší.

Mezi další hlavní znaky Folkových prázdnin patří nejneviditelnější a nejstydlivější kotel. Když jsou koncerty na nádvoří, tvoří se v podloubí vedle pódia a za ním(!), když se hraje v parku nebo v jízdárně, tančí se velmi, velmi dlouho po bocích "hlediště".

Nejnepochopitelnější je festivalová poznámka v mobilu autora článku: "Začínáme - svačina."

Nejvíc dílen vůbec nabídlo letištní Hnízdo múz. Návštěvníci měli co dělat od brzkého dopoledne do pozdního odpoledne. Hrát si, zpívat, tancovat, navlíkat korálky, kovat, psát, malovat, fotit, točit, plést, šít, batikovat... Na nudu rozhodně nebyl čas.

Nejmagičtější byly letos takzvané noční koncerty, které se odehrávají vždy po skončení hlavní části večera v podzámčí. Vrcholné okamžiky přinesla vlastně všechna vystoupení v kostele. Barokní(!) hudba v podání třebíčského sboru Musica Animata, varhanní improvizace kastelána Marka Buše nebo vyčerpávající performance do Náměště se navrátivšího Tima Eriksena, který za doprovdu účastníků své vokální dílny málem přišel o hlasivky. V tyhle okamžiky se těla návštěvníků ocitala mezi bděním a spánkem, jejich mysl pak putovala mimo čas a prostor.

Nejrychleji utekly čtyřiadvacáté Folkové prázdniny snad všem. Vždyť ještě ani nezačaly a najednou moderátorská stálice festivalu Ďoubal prohlašuje: "Dnes máme předposlední den..." A najednou je den poslední a ani jednomu ze slavnostních řečníků se nepodaří říct tu číslovku a rok správně. Takže aspoň na monitoru: "Ať žijí Folkové prázdniny 2010, 25. ročník!"