Asi bych těžko hledal někoho, ke komu mám na české folkové scéně rozporuplnější vztah, než je Nedvěd. Lhostejno který, leč přiznávám, že Františka jsem vždy považoval z obou bratrů za toho rozumnějšího. Se Spirituálem jeho hluboký zvučný hlas ladil jak těžké červené víno se svitem svíčky, s bratrem Janem stvořil mnohý jednoduchý, ale nezapomenutelný a leckdy vskutku dojemný popěvek, jakož i spoustu vaty bez chuti a zápachu, jeho sólová tvorba mne pak až do setkání s tímto albem (nepočítám-li atak kafe na pumpě, co si musí dát, kterýž mne svého času nutil vypínat v autě Radiožurnál) míjela. Prý jsou jeho desky takové jednoduché, milé country. "Když ohně zaplanou" není country. "Když ohně zaplanou" je česká trampská písnička toho nejhrubšího zrna.

Bylo by snadné tuhle muziku šmahem odsoudit či zesměšnit. Přiznávám, že poslouchat delší dobu stále dokola tři čtyři akordy, jednou hrané v rytmu dusotu koňských kopyt, dvakrát pak v unylém tempu evokujícím dojetí, je pro mne úkol přetěžký. Co naplat, že máme vícero kytar, banjo a basu, všichni ve stejném rytmu hrají prakticky totéž. Ještě že alespoň František opravdu umí zpívat a v písničkách začasté sám sobě sekunduje citlivě v druhém hlasu. Přes to všechno ale vím (z vlastní zkušenosti), že jsou lidé, které tyhle hudebně i textově převelice naivní a klišoidní písně opravdu dojímají, opravdu si je rádi zazpívají a nic špatného na těch našich písničkách neshledávají, ba naopak. Dokáží je pět týden co týden na hospodských sešlostech, víkend co víkend po lesích u táboráku a být u toho (snad) opravdově šťastní. A všem těm přináší na téhle desce Franta Nedvěd přesně to, co chtějí a potřebují.

Ne, nejsem tak naladěn. Nedokážu se prostě vcítit do všech těch námořníků bloudících na Jižním kříži pod Jižním křížem, do lovců kožešin a jejich věrných (na rozdíl od marnivých žen) psů, do říček v klínu skal a mrtvých starých sosen. Ne snad, že bych byl takový cynik (jak aspoň doufám), ale mně prostě víc do uší leze jednotvárné drnkání, předvídatelné a stále stejné harmonie a rýmovačky plné prohřešků proti stavbě verše.

A když už se opravdu zaposlouchám, kterak lká ukulele tmou, neubráním se přemýšlení, jak takové drnkátko může u všech všudy lkát? A veškerá romantika je zase v... síti zlého obra. Ne, není to dobrá deska. Ale ctím ty, kteří ji budou milovat a do krve bránit. Myslím, že je snad i trochu chápu.