Před (již od února) vyprodaný sál předstoupila tradičně v jednoduchém bílém tričku s krátkým rukávem, v černém saku připomínajícím uniformu, džínech a s korálky kolem krku, které jsou jediným výrazným prvkem ženskosti, jemuž se živočišná rebelka Patti Smith nebrání. Upřela do publika svůj díky šilhajícímu oku velmi uhrančivý pohled a dala jasně najevo, kdo je tady pánem, vlastně principálkou. Jako drsná dáma si odplivla a již počtvrté se přivítala s Prahou.

Výstřední klubová královna, která nikdy neměla ráda velkolepost a anonymitu stadionů, rozehřála věrné obecenstvo během chviličky. Postaraly se o to především její největší hity, které si s ní nadšeně prozpěvovala většina sálu. Sentimentální písničkou "Dancing Barefoot" připomněla někdejší spolupráci s českým kytaristou Ivanem Králem. Během skladby si potřásla s několika šťastlivci v první řadě.

Žhavé kousky střídaly ty melancholičtější - "Space Monkey", "Rock'n'roll Nigger" či "Ghost Dance". Nemohla chybět slavná "Gloria" ani Springsteenova vypalovačka "Because The Night". Tu kontroverzní zpěvačka sice již několikrát označila za lascivní komerční sračku, vyškrtnout ji ze svého repertoáru ale nedokáže. Což je dobře.

Jako vždy si zpěvačka nemohla odpustit i několik rázných, ekologicky a politicky laděných proslovů. "My jsme budoucnost!" přesvědčivě vykřikovala. Pacifistickou písničkou "People Have The Power", kterou složila společně se svým manželem Fredem Smithem, tradičně lobovala za světový mír a vykouzlila atmosféru hippie šedesátých let. Patti při koncertech nezapomíná vzdát hold svým hudebním hrdinům, většinou je to Jimi Hendrix a u nás samozřejmě Plastic People Of The Universe. Tentokrát však sáhla sama po kytaře a uctila památku nedávno zesnulého Michaela Jacksona.

Uznání si zaslouží také kvarteto doprovodných muzikantů, mezi kterými je třeba vypíchnout především kytaristu Lennyho Kaye, jenž bláznivou umělkyni doprovází již od prapočátků její kariéry. Vážně není lehké držet krok s improvizací a drajvem Patti Smith.

Energická vyzáblice celý večer vrtěla zadkem, divoce poskakovala po pódiu a vrhala vyzývavé pohledy, občas mi ale připadla přece jen trochu unavená. Bylo znát, že ji vystupování stojí hodně sil. To by ale nebyla první dáma punku, aby ji stárnutí vyvedlo z míry a jako před čtyřmi roky, kdy jsem ji viděla poprvé a byla jsem fascinovaná, ze sebe vydala to nejlepší, co právě mohla. Je to prostě pořád zatraceně vitální a sexy rocková babička.