Kytarista Joe Satriani je mezi metalisty těžko zpochybnitelnou autoritou. A tak když "Satch" přijal angažmá v Chickenfoot se slovy o splněném snu a ideální kapele, jakou vždy hledal, znělo to jako záruka kvality. A tu výsledný materiál bezesporu má. Až se nechce věřit, že se někdo jako Satriani stal "jen" jedním ze čtyř a se svými kumpány stvořil sice sotva směrodatnou, ale rozhodně vyváženou nahrávku, v níž štiplavý jižanský vítr odhaluje bluesové kořeny rockových stromů.

Čtveřice slavných hudebníků (vedle Satrianiho bubeník Red Hot Chili Peppers Chad Smith a ex-členové Van Halen Michael Anthony a Sammy Hagar) očividně našla shodu ve své zálibě v jakémsi hard-metalu, který možná nemá dlouhodobý dopad, zato dokáže vcelku spolehlivě proměnit posluchačovu náladu. Kapela zručně následuje klasický model amerického rocku a přes nutkání zařadit na album nezbytnou baladu (zřejmě největší hit "Learning To Fall") se nespoléhá na refrény, buduje náladu svých písní rovnoměrně a nezdráhá se ani nového impulsu, který přichází třeba ve dvou třetinách skladby.

Chickenfoot navozují náladu požitkářského, nenásilného chlapského družení a náruživých pobídek, čímž se přibližují mužnému rocku osmdesátých let, jehož částečná vyměklost tehdy žánru zajistila též masový příval ženských posluchaček. Skladby evokují obrazy silných strojů, silných mužů a dobrovolně pokořených žen. Písničky jsou ale zároveň dostatečně uhlazené na to, aby se líbily i dívkám, jimž navíc kapela neustále pochlebuje tím, jak okatě demonstruje, že se bez nich prostě nemůže obejít. Nejen ženám, ale i obyčejným lidem vzdávají Chickenfoot hold v emblematické "My Kinda Girl" - písni o dívce, která svou životní ošlehanost demonstruje nejen tím, že má na zadku vytetováno "tohle pivko je pro tebe" - a potvrzují tak svůj statut kapely hrající s lehkostí hudbu pro tvrdě pracující. Chickenfoot se netrápí tím, že jsou stejně jako hrdinka zmíněné písně "trošku mimo v moderním světě" a velice spontánně se propojují se svými posluchači.

V souladu s pravidly žánru se Chickenfoot vyžívají v kytarových sólech, která jim sluší více než ojedinělé pokusy o artrockové kudrlinky. O kytary a výrazný, ale srozumitelný a bluesový duch podtrhující zpěv zde jde v prvé řadě - podobně jako u, řekněme, Velvet Revolver. A přestože se s finální "Future In The Past" dostaví lehká únava z opakovaného schématu, nahráli Chickenfoot živelnou desku, která potvrzuje, že formulku "radost ze hry" lze vcelku konkrétně zachytit a odvodit od ní dobrý dojem z alba.

"Chickenfoot" je rocková deska, která je díky své nepokryté přímočarosti hodnotitelná v intencích "tahu na bránu". Ten sice nemá přímo mistrovský, ale rozhodně prvoligový.