Proč k nám vlastně Soulfly jezdí tak často? A zajímají vůbec ještě někoho? To si pište, že zajímají. Minimálně zhruba šest stovek fanoušků, kteří zavítali na jejich osmý koncert v České republice. Po dvou posledních pražských vystoupeních v nedýchatelném Roxy si tentokrát kapela rozbalila fidlátka v mnohem přívětivějším Paláci Akropolis.

Kdo si myslel, že fanoušci musí být po tolika koncertech již namlsaní, byl vyveden z omylu už při vstupu do Akropole. Od počátku solidně zaplněný klub skandoval jméno kapely a frontmana Maxe Cavalery, jako by u nás měli hrát poprvé, a hlasitě povykovalo, kdykoliv se na pódiu objevil někdo z týmu, aby doladil poslední drobnosti.

Absence druhé bicí soupravy definitivně rozlouskla otázku, jestli před Soulfly ještě někdo zahraje. Místo předkapely tak publikum sledovalo dvě brazilské vlajky. A když byla jedna z nich chvíli před půl devátou svlečena, aby odhalila naleštěné bicí Soulfly, šlo se rovnou na věc. Předskokan nijak nechyběl, brazilsko-americká formace si publikum připravila sama a stačilo jí k tomu jen pár minut z titulní "Blood, Fire, War, Hate". Když pak Soufly přiložili pod kotel profláknutými "Prophecy" a "Primitive", rtuť teploměru v Akropoli se mohla zbláznit. V kotli to jelo jak o život, skákalo se i před zvukařem. Atmosféru občas přiostřil i zarostlý Cavalera - to když fanoušky vyzval k divokému circle-pitu, nebo je gesty rozdělil na dvě poloviny a s prvními tóny další skladby nechal vlítnout do sebe.

Pravdou je, že Soulfly už vlastně nemůžou ničím překvapit. O to víc si ale fanoušci mohli užít notoricky známé vychytávky a ostatní vedlejší produkty jejich vystoupení. Tak třeba závěr skladby "Mars", kytarista Marc Rizzo, jeho dvouhlavá bestie u pasu, po hmatníku svištící prsty a precizní akustické sólo. Svých pár minut slávy si užil i dlouhovlasý fanoušek z první řady, kterého Cavalera pozval na pódium, aby si s ním, Rizzou a basákem Bobbym Burnsem zatřískal do třech přibyvších bubnů. Nutno podotknout, že si vedl velmi zkušeně, což podtrhl zahalekáním "Bumba, Bumba" v samém závěru této bubenické vložky.

A co dál? Jako obvykle. Žádná velkohubá gesta, uvolněná, přátelská atmosféra a hlavně pořádný nářez. Všímavějším fanouškům opět neuniklo, jak Cavalera často "šidí" hru na kytaru (proč by taky ne, sóla a složité party má v popisu práce Rizzo) a že si čtyřikrát převlékl svršek. Také jeho zkrápění hlavy vodou z petky, kdy si pokaždé pocintal i kytaru, už je klasikou. Nemluvě o bubenickém sólu, Sepulturovské pecce "Roots" a neustálém halekání: "Un, dos, tres, quatro" coby úvodu většiny písní. Přesto se nakonec malé překvapení objevilo - to když se Cavalera vrátil ze zákulisí v dresu národního fotbalového týmu a upraveným popěvkem "Olé-ole-ole-olé, Soulfly, Soulfly" rozezpíval celou Akropoli.

Překvapovat vlastně Soulfly ani nemusí. Jakékoliv novoty bohatě vynahradí kvalitou, energií a osobitostí. Zvládli to již poosmé v Akropoli, zvládnou to i podeváté bůhví kde.