Kapela v nedávné době prodělala poměrně velkou krizi a většina lidí ji odepsala. Jenže tak jako bájný pták Fénix povstal z popela a vzlétl, tak se i parta kolem Petra Štěpána postavila na nohy a natočila nahrávku, kde se dogmaticky drží své minulosti. A je to comeback, jak má být. Bere si to nejlepší z atmosféry starých nahrávek a spojuje s punkovou energií a dravostí Hrdinů nové fronty. Kapela se zkrátka může tvářit, jak chce, ale kořeny nezapře.

Hned druhý song nese název "Kabarette Voltaire" a jedná se o největší pecku alba, která by s klidným srdcem mohla být označená i za jeden z vrcholů celé tvorby. Pěkně dunivá basa, perfektně zastřený hlas frontmana, šlapavá rytmika a energické kytary. Takhle to má vypadat, a ne zbytečné pokusy z posledních desek. Promluvily punkové kořeny a hned je to podstatně lepší. Mezi další výrazné hity potom patří "Černé slzy" a "Měsíc lovce", které se nesou v ostřejším tempu. Katakomby jsou pak regulérní přímočarou punkovkou i s výkřikem: "Ignorujte MTV!" Zvolnění naopak přináší zejména "Prokletí domu slunečnic", které má neuvěřitelnou sílu a zároveň asi nejlepší text z celé desky. I když celá textová složka téhle kapely je v podstatě jedno velké gotické klišé, ale tak to má být a je to vlastně dobře.

Kapela dobře ví, co dělá, a dělá to dobře. Texty nejsou o upírech, jak tomu bylo doposud zvykem, ale zaobírají se spíše existenciálními otázkami. V tomhle ohledu je dotažená celá nahrávka do nejmenšího detailu. Zvuk naprosto odpovídá žánrovým požadavkům a je správně temný. Booklet je stylizovaný do řádně strašidelného hávu, což ho sice ochudilo o texty, ale zase to dalo vyniknout kresbám. Použití novogotického kurentu je pak takovým klasickým postupem, ale celkové image by možná prospělo, kdyby se použil v klasické podobě, která neznala háčky a čárky a měla dost odlišností od dnešního písma. Ale jinak? Jinak není pomalu co vytýkat, protožeXIII. století nám naservírovalo jednu ze svých nejpovedenějších nahrávek.