Nabízí se otázka, kolik skrytých fanoušků měl Král popu 25. června a kolik jich bylo o den později. Při pohledu na sociální sítě Twitter nebo Facebook totiž úmrtí legendy získává téměř tragikomický nádech. Krátce po jedné hodině ranní středoevropského času se na Twitteru objevily kondolence Lindsay Lohan, Lil Wayna nebo Limp Bizkit, následovaly další a další vyjádření soustrasti od hvězd šoubyznysu. Facebook zase zaplavily statusy o slzách, které fanoušci a fanynky celého světa za Jacksona roní.

V USA se pak strhlo doslova šílenství. CNN přerušila své vysílání a živě přenášela pohled na fanoušky, kteří obklíčili vchod do nemocnice, kde měl Jackson údajně zemřít. V živém vysílání pak jakási americká hudební novinářka hystericky brečela a vzpomínala na něj. A to stojíme teprve na začátku celého příběhu. V následujících dnech bude mediální i fanouškův zájem o Jacksona gradovat. Vše bude ukončenou stylovou tečkou - živými přenosy z jeho pohřbu. Samozřejmě ještě předtím se objeví články o diskografii a Jacksonově vlivu na hudební scénu osmdesátých a devadesátých let. Opravdoví fanoušci Michaela už ale musí být z celého mediálního šílenství rozčarování už teď a nutno podotknout, že se jim není co divit.

Fanoušek si, ač si to často nepřipouští, interpreta přivlastňuje. Po skonu idola se tak musí krom pocitu zármutku logicky dostavit i pocit znechucení, až žárlivosti. Je sice neetické přemýšlet o této otázce, jenže je nutné si ji položit: Kdo má vlastně nárok smutnit, když zemře legenda? Jen příslušníci rodiny? Přátelé? Známí? Nebo jen ortodoxní fanoušci, pro které byl Jackson polobohem? A nebo snad mají nárok smutnit i lidé, kteří o jeho tvorbu nikdy nejevili zájem a jen je mediální cirkus otupil natolik, že automaticky smutní také? Podobné otázky si zajisté kladli kolegové v sedmdesátých letech, když zemřeli velikáni Jim Morrison, Janis Joplin nebo Jimi Hendrix.

Podobné otázky napadaly i novináře v německy mluvících zemích, když před jedenácti lety spáchal sebevraždu Falco. Právě s ním má Jacksonova uvadající kariéra dost společného. Jackson byl na vrcholu přibližně ve stejné době jako Falco a stejně jako on se poslední léta před svou smrtí potýkal s velikými problémy. Bude tedy zajímavé sledovat, zda-li se Jacksonovi posmrtně podaří stejný kousek jako jemu. Falco totiž po své smrti prodal téměř dvojnásobný počet desek co za svého života.

Úmrtí Michaela Jacksona je tragédií pro opravdové fanoušky, kteří si neváhali obstarat lístky na comebackové turné a těšili se, až uvidí mistra v akci. S nimi plně soucítím, protože ani já se svého Falca nedočkám a do smrti se s tím nevyrovnám. Rozumím jim. Rozumím ale i těm trendy "statusovým" fanouškům. Pro ně není Jacksonova smrt paradoxně až tak tragická a spíše je obohatí. Díky jeho srdeční zástavě se totiž zvedla vlna zájmu a s tím pramenící příliv nových členů fanouškovské základny. A je přece jen dobře, když Jacksona objeví co nejvíce lidí. Zahoďme proto nevraživost, tolerujme často neupřímné kondolence a raději než smutnit, pusťme si "Black Or White" nebo "Thriller". Tak totiž nejlépe uctíme památku velikána, Michaela Jacksona.