Dodnes si pamatuju, když u nás banda z Chicaga hrála poprvé: před osmi lety jako support Marilyna Mansona předvedli parádní show a skvělý nu-metalový nářez. Jenže před několika dny zahráli na rakouském festivalu Novarock a jejich nudné, energie prosté vystoupení plné kýčovitých hlášek mě zklamalo na plné čáře. V pražském klubu Roxy to naštěstí dopadlo o poznání lépe.

Předskakujícím the.switch (Bandzone.cz) se poslední dobou daří. Nedávno vydali první EP z jejich trilogie "Na dosah", před dvěma týdny si (ač s velkou dávkou štěstí) zahráli před Korn, teď tedy Disturbed. Když se čtveřice něco po půl osmé objevila za zvuků děsivého recitovaného intra "Exitus za 12 sekund" na pódiu, bylo již Roxy poměrně zaplněné, což zde nebývá zvykem. the.switch, jak naopak zvykem bývá, předvedli strhující show a po každé skladbě je jejich skalní fanoušci, navlečení do swičáckých triček, i ostatní přihlížející odměnili - na support nevídaně - bouřlivým aplausem. Nutno říci, že naprosto zaslouženě.

Mike Wengren už obsadil svůj post za bicími, stejně tak i basák Steve Kmak a kytarista Dan Donegan každý svoji stranu pódia, ale kdepak je ten čtvrtý? A hele, něco se děje! Na pódiu se objevil jakýsi chlapík v hadrech dozorce a za ním kdosi ve svěrací kazajce a s maskou á la "Mlčení jehňátek". Dozorce mu pomohl sundat kazajku, také maska jde dolů. Samozřejmě je to on, zpěvák David Draiman. Je vidět, že Disturbed mají podobné scénky v oblibě. Minule to byl odsouzenec na elektrickém křesle, tentokrát blázen v kazajce. Krátké ale pěkné.

Narvaný klub, předskupinou rozehřátý na tu správnou provozní teplotu, rozhodně nelenil a už od první vypalovačky "Voices" bylo všude plno pohybu. Ale nešetřili se ani Disturbed. Stačilo několik málo skladeb a proti světlu z reflektorů byly vidět malé spršky potu, kdykoliv muži se strunnými nástroji zamávali hlavami. Bubeník se zase řádně zapotil, když si koncem setu vystřihl několikaminutové nadupané sólo. Za to David Draiman byl celou dobu poměrně v klidu. Po pozdravu "My brothers and sisters, my blood" zavzpomínal na výše zmíněné vystoupení a seřval publikum na balkóně, že málo paří. Pochopitelně nezapomněl ani své typické skřeky.

A bohužel si opět neodpustil několik klišé. Tak třeba otřepaná "soutěž" pravé a levé strany publika o větší řev nebo neustálé vybízení k hrození pěstí (přitom většina sálu pařila dost i bez těchto stimulů). Dojem nespravil ani výzvou k zapálení zapalovačů během zklidněného úvodu jedné ze skladeb a korunu trapnosti nasadil skandováním "Disturbed, Disturbed" (nemělo by tohle skandovat spíše publikum?) v samém závěru. Škoda toho všeho, vždyť po pěvecké stránce mu nebylo co vytknout. Drze hrubý v sekaných slokách nebo zvonivě čistý při zpěvných refrénech, přesně podle potřeby.

Co dodalo koncertu správný říz, byl skvěle zvolený setlist. Kapela totiž rovnoměrně rozložila skladby ze všech čtyř nahrávek tak, aby bylo vystoupení co možná nejpestřejší. Několikrát se tak objevil zajímavý kontrast jako například v přechodu z elektronikou prošpikované odsekávané "Meaning Of Life" z debutové desky "The Sickness" na mnohem písničkovější "Land Of Confusion" protkanou kytarovými sóly z poslední placky "Indestructible". Zajímavým počinem byla též míchanice skladby "Hell" a známého coveru "Shout".

Disturbed po bídném novarockém vystoupení nezklamali, ba naopak. Propocená trika většiny v sále (na čemž má lví podíl i zdejší větrání - pokud tedy nějaké existuje) a výrazy udýchaných fanoušků z kotle, to vše mluvilo jasně. Když pak k výkonu kapely připočtu parádní zvuk a dobře odvedenou světelnou práci, je celkový dojem více než pozitivní.