Už při cestě do Brna dávalo počasí tušit, že Lennyho revoluce lásky bude přinejmenším vlhká. Déšť nepřestával ani těsně před 19. hodinou, kdy měl být koncert oficiálně zahájen rakouskou částečně sourozeneckou předkapelou Anna F.. V tu dobu se před Velodromem tísnily davy fanoušků, vyzbrojeni na rozmary počasí pláštěnkami a deštníky. Jaké bylo nemilé překvapení, když hned u vchodu museli své deštníky zanechat a bojovat se zvůlí klimatu na vlastní pěst.

Vídeňská předkapela nebyla vyloženě špatná, ale chápu návštěvníky, že dokud nemuseli, nehodlali se tísnit na rozbahněném středu velodromu a radši se schovávali pod přilehlými tribunami. To také bylo jediné moje štěstí: návštěvníky neobsazené stánky, nabízející pivo až za 50 korun, nabízely spoustu vhodného materiálu na vytvoření provizorního pršipláště. Nakonec mi padl do oka obrovský pruh ochranné fólie, ve které přivezli zabalené kartony energetického nápoje. Vyzbrojen tímto punkovým oblečkem s dlouhou vlečkou jsem se jal vydobýt si své místo v těch nejpřednějších řadách.

Přítomné jsem očividně zaujal více než předkapela, neb outfit to byl, soudě dle pohledů kolemjdoucích, dokonalý. Bahna začalo být pomalu po kotníky, z nebe se snášela další cisterna vody a já v sobě začal cítit tu skvělou pohodu festivalů á la Roskilde. Je vám zima, všechno máte mokré včetně spodního prádla, jste špinaví, ale stejně v sobě cítíte plamínek vzrušení.

Když k plamínku přidáte někoho takového, kým byl v pátek v Brně Lenny Kravitz, rázem ve vás hoří tisíce ohňů, spalujících všechnu nepohodu a slibující, že všechno bude eňo ňůňo. Lenny začal hrát asi deset minut po 20. hodině. Odstartoval písní "Freedom Train" a v rychlém tempu přidal "Bring It On", snad aby přítomné věrné diváky pořádně zahřál. To se mu dařilo vzhledem k počasí velmi dobře, a tak odhadem deset tisíc návštěvníků se vlnilo do rytmu jak na ploše samotné, tak po obvodu tribun cyklistické dráhy. Třetí přišla bombová klasika "It Ain't Over 'Til It's Over", načež světelné efekty zpestřené vodními provazci navodily bláznivě fascinující atmosféru.

Tu hrábnul do strun, tu zajamoval na klávesy či přidal publikum svádějící pohyby. S jeho klasickými černými brýlemi nebylo ani tento večer pochyb, proč ho tolik ženských považuje za jednoho z nejvíc sexy mužů planety. Playlist se v mnohém blížil loňskému pražskému koncertu. Opět nezazněla "Again" a snad jen "Dig It" pro tentokrát vystřídala "I Belong To You". Déšť sice provázel koncert od začátku do konce, ale jaksi naslouchal Lennyho hudbě a spolu se scénografií a různou intenzitou padající vody vytvářel dechberoucí obrazy. Vrchol však měl teprve přijít. Byla to skladba "I'll Be Waiting" zahraná - opět - na neonové, prosklené křídlo. Tentokráte zazněla v téměř desetiminutové verzi, kdy po tradičních třech minutách známých z rádií obohatilo již tak výbornou skladbu nebeské sólo Craiga Rosse na kytaru. V tu chvíli se moje amigdala koupala v nezměrných lázních endorfinů.

Publikum se nakonec dočkalo i toliko skandované a žádané "Fly Away", které předcházel Lennyho výlet mezi diváky v doprovodu "American Woman", jíž pro změnu zpestřilo jamově rozvleklé pinkfloydovské "We Don’t Need No Education". Po celou dobu bylo na Lennym vidět (nebo se to aspoň zdálo), že si opravdu váží fanoušků, kteří i v tomto psím počasí neúnavně bouřili pod pódiem. Při přídavkové "Let Love Rule", po níž se letošní turné jmenuje, rozezpíval poměrně slušně celý Velodrom a v gradujícím finále následně rozpohyboval celý les rukou.

Při odchodu bylo na všech vidět, že si koncert i přes jeho značnou "humiditu" užili. A co bylo pak? Rychlý úprk do tepla domovů a pro těch pár méně šťastných jakýsi bleší trh zabavených deštníků, kterých byla u vchodu nakonec opravdu pěkná hromada...