Chce to slušnou dávku odvahy, když vám odřekne spolupráci hlavní sponzor a navíc stěhujete celou akci na nové, dosud nevyzkoušené místo. Tibor Holoda, hlavní strůjce festivalu, ji evidentně má, když zachoval velkorysé pojetí přehlídky současných trendů v elektronické hudbě - čtyři pódia, hromada subžánrů, mix hvězd i nadějí. Wilsonic (externí fotogalerie z prvního i druhého dne) zůstal věrný své koncepci a v některých směrech i povyrostl.

Některé věci neovlivníte, třeba když nevyjde počasí - zejména v zahřívací festivalový den čtvrtek, ale částečně i v pátek se měnilo rychleji než kapely na pódiu. Naštěstí vyšlo díky slunečné sobotě lépe než minulý uplakaný ročník, který se konal ještě o pár set metrů vedle na Tyršově nábřeží. Břeh Dunaje a výhled na město sice letos museli hosté oželet, ale z relativní nevýhody komplexu normalizačních betonových kostek výstaviště Incheba udělali organizátoři přednost. Nově rekonstruovaný park, kde se střídala, tráva, písek a dřevěné chodníky s umělými pahorky, doplnily rozeseté bary s pohodlným posezením v křeslech. Výsledek se rovnal iluzi přímořského letoviska. Zadní trakt za scénami Arena a Club zase skýtal industriál. Po setmění ho zabarvily efektní velkoplošné projekce na stěnách budov, které trochu zkrátily celkem dlouhou cestu na toalety uvnitř budovy (sláva, žádné toi-toiky!).

Sílu hudební dramaturgie už nemusí Wilsonic nikomu dokazovat. Letos organizátoři trochu odlehčili z nákladů na účinkující, když až do půlnoci hrála pouze hlavní open-air Live stage (zbylé byly ve stanech). Pochopitelný krok, když hlavní vlna příchozích dorazila oba dny až po setmění. Zamrzely značné prodlevy mezi kapelami, které šlo vyplnit třeba pročítáním festivalového průvodce - poctivě zpracované dvoujazyčné brožury.

Exkluzivní časy hlavních hvězd obsadili v pátek Junior Boys. Kanadské duo Matt Didemus (skrčený za pultíkem) a Jeremy Greenspan (mikrofon, synťáky a kytary) doplnil živý bubeník, jehož přispěním se z příjemně plynoucího electro popu stal v kusech jako "Hazel" nebo "Under The Sun" houpavý, psychedelický breakbeat. Potvrzení toho, proč na ně zajít 4. srpna do Roxy. Jazzanova odehrála show téměř identickou jako nedávno v Praze. Ještěže měla charismatické zpěváky Claru Hill a Paula Randolpha, protože kvalitnější funková kapela by je groovem i roztančeností strčila do kapsy a pár samplů ještě sonicky vděčný zvuk nedělá. Osvěžení vnesla one man show z Londýna Trouble Over Tokyo (skvělý zpěv a nasazení), naopak důvod pozvání klišovitého islandského post-rocku For A Minor Reflection poznamenaly zpočátku špatně nazvučené bicí. Jinak patřil zvuk na všech pódiích tradičně k zárukám kvalitního zážitku.

Poslechová ambientně laděná muzika letos trochu ustoupila tanci a zábavě. Logický krok, když už nebyl k dispozici sál divadla Aréna s možností posezení. Občas nastal problém, zda vybrat mezi Arenou (název zůstal, ale z divadla se stal stan), kde vládnul spíše rovný beat, nebo zamířit do polámanějšího Clubu. Sobotní rozhodování ulehčily dvě z očekávaných britských hvězd dubstepu, respektive wonky - Rusko, který samploval vlastní hlas a beatbox skrze několik mikrofonů do strhující koláže.

Sety minimalových producentů jako Henrik Schwarz nebo The Mole. Menší stan Wilsonic Park s bojovníky ze střední Evropy konkuroval větším kolegům vskutku zdatně. Speciální čtvrteční termín pro změnu patřil hlavně zástupcům maďarské scény.

Kvalitní festival dělají i jiné než pouze hudební elementy, což platí pro precizní vizuální pojetí všech čtyř pódií, připomínající slavný barcelonský Sonar - obřími projekčními plochami, ale i kreativitou přizvaných VJů. Letos se přidaly také další detaily. Držitelé festivalových pasů měli celý víkend dopravu bratislavskou MHD zdarma a citelně se zvedl catering. Najedli se konečně i vegetariáni, ačkoli třeba kvalitu zeleninového rizota za 4 eura radši nekomentovat. Šlo však o pomíjivý detail v příjemné mezinárodní atmosféře, která snese srovnání s kterýmkoli zavedeným evropským festivalem. Návštěvnost mohla být vyšší a někteří skeptici dokonce hovořili o ztrátovosti akce. Pokud by měl Wilsonic s již téměř desetiletou tradicí zaniknout, znamenalo by to krutou vizitku pro hudební povědomí ve střední Evropě, které právě on pomáhá rozvíjet. Buďme za to rádi.