Pátek dvanáctého června. Předpověď počasí se toho dne snadno lámala s přibývajícími hodinami. Chvíli vládla černotou zahalená obloha, doprovázená výboji blesků, strašidelnými zvukovými efekty a dešťovými kapkami, pak náhle žezlo převzala rozjasněná obloha se slunečními paprsky a protrhanými mraky. A tak stále dokola. Obdobné protipóly nálad nabídli i Christopher Willits a The Sight Below, kteří přijeli potěšit ucho fajnšmekrů idm, ambientu a shoegaze pohodlně usazených na židlích v Paláci Akropolis.

Když jsem však nakoukl do prázdného sálu, kde již bylo vše nachystáno pro začátek emocemi nabitého dýchánku, byl jsem zaražen, stejně jako mladík, který si říká The Sight Below. Ten se vyptával: "Kde jsou všichni?" V tu chvíli jsem kousek od něj stál jen já, jeden ze zvukařů a slečna z organizačního teamu. Byla to právě ona, která jej uklidnila, že jakmile začne hrát, místa se zaplní a že zatím jsou všichni schování v prostoru dvou barů. A měla pravdu. Když sál potemněl a rozezněly se první táhlé tóny jeho zasněného shoegaze v ambientních rovinách, místy decentně obživené rovnými beaty, tok zvědavců na sebe nenechal dlouho čekat. Oba hlavní aktéři toho večera obsluhovali laptopy a různá zvuková udělátka, hráli na kytaru a měnili sled a tempo videoprojekcí. To však byl jeden z mála společných pojítek mezi nimi; každý totiž nabídl jiné atmosféry.

The Sight Below navodil chmurné pocity, maximálně ověnčené samotou, kdy člověk chce naplno vnímat děj životních cyklů okolo sebe, ale zároveň utíká do svého uzavřeného světa. Niterné nálady dokreslovala i použitá projekce, ve které se prosté momenty navzájem propojovaly, až ukázaly v samotném závěru i hlavní motto tohoto projektu: osamělost jako nový druh parties. Bylo to hluboké a intenzivní, za představování zatím vydaných opusů "No Place For Us" a "Glider", kterému patřil vetší prostor.

Pokud The Sight Below místy použil kytaru na vykreslení určitých tónů a posluchače více ponořil do temně snových linií, pak Christopher Willits byl experimentálnější a více si hrál se zvuky. Ty si postupně nahrával a posléze pouštěl ve smyčkách s podklady, které šly z jeho laptopu. I videoprojekce doznala změn. Černobílý svět The Sight Below byl vyměněn za přírodní úkazy hýřící barvami, které jsou jasné po očistném dešti, jenž smyje všechen prach (šeď dnů). První ucelený blok pulsoval životem i bez použitých rytmů. Christopher nabaloval jednotlivé fragmenty, až z nich vykouzlil jednu do mnoha směrů rozhýřenou kompozici. Bylo jej i zajímavé sledovat, jak je sám do tohoto procesu vtažen a jak uhrančivě sleduje vlastní vývoj svých snah. Všelijaké clicky a efektové ruchy mu zapadaly do celku, nic nepřečuhovalo.

Willits posléze v druhé části uvolnil napnutá sluchová ústrojí a sklouzl do ambientu na hraně new age. Podle toho, jak hudba nabírala na intenzitě, tak i do plné krásy rozkvétaly květiny na projekci. Byl to kontrast, probuzení a vykročení ze stínu temnějších nálad.

Večer s vydavatelstvím Ghostly, který vyslal do Prahy The Sight Below a Christophera Willitse, naplno vyburcoval přijímač atmosfér, jehož účinky měly jen ty dobré kontury. Nebylo úplně narváno, ale člověk se tam přesto necítil sám a mohl se nechat unášet tím, co se prolétalo prostorem a vlnově splynulo s jeho okolím.