"I did my time!" řve Jonathan Davis do mikrofonu a masa těl mnou mrskla na hrazení kolem zvukařského pultu. Fanouškovský kotel se táhne do dvou třetin arény. Od začátku koncertu uběhlo sotva patnáct minut a kol kolem se na sebe lepí propocená trička a ve vzduchu se proplétají útržky textu, jak je lidé vykřikují. A já s nimi. Přitom ještě před chvílí jsem chtěl být nestranným, možná trochu suchopárným účastníkem koncertu Korn.

Z počáteční letargie mě nevyvedla ani jedna z předkapel, jakkoli jejich výkony nebyly zlé. Naopak. Úvodní the.switch i druzí Atari Terror dělali maximum - měli ucházející zvuk, do svého jančení po pódiu dali všechno, celkem se jim podařilo aspoň několik desítek lidí rozpohybovat. Zvlášť na Atari Terror bylo zřejmé, jak moc se chtějí předvést, což bylo nejlépe patrné na epileptických pohybech obou zpěváků. Jenže, s tím se holt nedá nic dělat, support je jen support. Ale rozvášnit a navnadit dav se jim povedlo, to zase jo.

Ta letargie nepominula ani při nástupu Korn. Ale zmizela hned po něm. Říkal jsem si, že trojka z Bakersfieldu už není, co bývala. Že jsem do Tesla Areny přišel jen z nostalgie. Kvůli vzpomínkám na pionýry, kteří mi otevřeli dveře do světa metalu, ale posledními deskami se mi vzdálili. Jo, cítil jsem se jako zapšklý staromilec. Když ale udeřily první riffy z "Right Now", pochopil jsem - co jsme si, to jsme si, tohle bude mazec. "Jdeme do toho jako za mlada!" houkli jsme na sebe s kamarádem a už jsme byli o patnáct metrů dál a skákali jako o život.

Korn jako by tohle přesně chtěli: aby všichni ti, kteří je milovali kvůli "Blind", "Falling Away From Me" nebo "Got The Life", byli nadšeni. Tomu totiž odpovídal setlist: best of celé šestnáctileté kariéry. Žádná moderna, hlavně osvědčené fláky. A to - přiznávám se - mě nadchlo. Vždyť aktuální studiové pokusy moc výrazné nejsou, ač poslední "Untitled" není špatná deska.

Show měla jasnou dramaturgii. Zničit lidi, vymlátit z nich poslední kapku potu a po osmdesáti minutách se za tajemného zvuku vytratit. Tak trochu po anglicku. Kapela dávkovala písně podle motta "třikrát a dost", takže po několika skočných úderkách vždycky přišel čas si trochu ulevit, nabrat síly a pak zase nastoupil útok do plných. Kromě výše zmíněných vypalovaček zazněly třeba "Here To Stay", "Freak On Leash", "Y'all Want A Single " či cover "Another Brick In The Wall ".

Právě skladba původně z pera Pink Floyd ukončila hlavní část setu, trvající v podstatě přesně hodinu. Frontman za tu dobu moc nemluvil, jen párkrát hlesnul, že motherfucking Prague is great; a tak to bylo v pořádku. To přece k drsné hudbě patří, aby zpěvák moc nekecal a když už, tak sprostě. To hlavní se odehrálo v přídavku. Jak se dalo tušit, došlo na průlomový singl "Blind". To se polovina haly posadila na bobek a čekala, až Davis zaječí "Are you ready?", aby všichni mohli vyskočit a rozdupat led pod sebou.

A tak pořád ještě stojím u toho hrazení kolem zvukaře, mokré tričko mě začíná studit a v uších mi doznívá zběsilý závěr s "Got The Life". Nic neslyším, pod nohama mi praskají plastové kelímky a já jsem spokojen. Tak jako v pubertě. O tom to celé bylo: aby Korn připomněli, kdo je tady lídr, kdo je učitel, kdo to celé začal.