"Vyzrálá kapela má i vyzrálé publikem," napadá mě, když chvíli po sedmé přicházím na místo. Dva měsíce zpátky se zde totiž v tutéž dobu před koncertem Papa Roach mačkaly stovky lidí, hlavně teenageři, fronta za další tři bloky. A tentokrát? Fanoušci v poklidu přichází, žádný spěch, nikdo se nestrhne, aby stál aspoň v páté řadě. Místo abych vysolil pětadvacet liber slečně v pokladně za neosobní sezení v horní galerii, shrábl bankovky překupník a za pár minut už spokojeně stojím před pódiem.

Chlapík, říkající si Adem, není tím pravým pro rozehřátí. Jeho experimentální poprock, místy akustický folk, ale naráží jenom na klenby nádherného interiéru bývalého divadla, nikoliv na nezájem lidí. Možná nás to uspává, ale rozhodně neuráží. Lidí postupně přibývá a Ademově, to je šťavnatější předkrm. Krásnou bubenici, ještě krásnější zpěvačku a neuvěřitelně krásnou klávesistku doplňují na struny dva sympaťáci. Radost pohledět, radost se zaposlouchat. Hudebně to sice není nic převratného, ale má to drajv a zejména díky charismatické zpěvačce také solidní jiskru.

Za pódiem se právě spustila plachta s utrápeným děckem, jak ho známe z bookletu novinky (kterou díky němu odmítly některé obchody v této podobě prodávat), a zcela narvaný, nepochybně vyprodaný klub ožívá. A ožívá i scéna. "Peeled Apple", "Jackie Collins Existential Question Time" a další pecky ovšem přijímají fanoušci spíše vlažně. Zvuk také není zrovna ideální a celá scéna s kytaristou a zpěvákem Jamesem Deanem Bradfieldem uprostřed a basákem Nicky Wirem vpravo vypadá jaksi opuštěně a smutně. Velký zlom přichází, když se zhruba po pěti skladbách z čerstvého alba rozezní léty prověřená "Motorcycle Emptiness". V tu chvíli jako by do publika vjelo dvě stě dvacet! Zvuk už zní naprosto vyváženě a poté, co se v levém koutě pódia nenápadně objeví doprovodný kytarista a klávesák, začíná se podruhé a tentokrát naplno.

Po prvotní náloži nového materiálu Manic Street Preacher hlavně vzpomínají, což obecenstvo kvituje s povděkem. Skoro každá skladba sklízí úspěch už s prvními tóny, několik prvních řad téměř nepřestává skákat. Žádné zběsilé pogo ale nečekejte, vždyť se tady se až na výjimky sešli solidní a usedlí lidé. To ovšem neznamená, že by se někdo nudil. "Tsunami" je ještě taková nevinná vlnka, za to "Ocean Spray" s doprovodným saxofonistou spláchne i sedící nahoře v galerii. Jenže po chvíli se rozverná nálada a atmosféra mění. To když zpěvák pohlédne do nikam, zavzpomíná na zmizelého kytaristu Richeyho, jehož texty se čtrnáct let po jeho zmizení objevily na "Journal For Plague Lovers") a sám na pódiu s akustickou kytarou spustí intimní "This Sport Jokes Severed". Možná byste slyšeli spadnout špendlík - takové je v sále ticho. O to víc však vynikne Jamesův naléhavý vokál, o to víc mrazí v zádech. Následuje bouřlivý potlesk a přichází další várka rock'n'rollu.

Během večera však nejde jenom o hudbu. Kombinace image obou mužů v popředí je jako pěst naoko. Vedle zcela civilně oblečeného Jamese vypadá výrazně nalíčený Nicky, navlečený do jakési uniformy se svým mikrofonem obtočeným třásněmi jak od cirkusu. Dvoumetrový poříz je také hlavním bavičem večera a kromě neustálých poznámek, pár tradičních zafakování občas vytáhne kartónovou ceduli s nějakým heslem. Tak třeba ke konci koncertu je to "I hate purity, I hate goodness. I don't want virtue to exist anywhere. I want everyone corrupt." Ano, jsou to slova Winstona Smitha, hrdiny Orwellova geniálního románu "1984", jinak též úvod skladby "Faster". O chvíli později už ale další cedule hlásí něco o konci. A skutečně, kapela odchází a místo očekávaného přídavku se v sále rozsvěcí. Zklamání? Ale kdepak, tenhle večírek kazatelů pro posluchače - intelektuály se vydařil.

Venku prší. Kdybychom nebyli v deštivé Anglii, klidně bych věřil tomu, že jsou to slzy štěstí Richeyho Edwardse. Určitě by byl pyšný.