Trošku opožděn vinnou pražské dopravní situace a trošku svou naivitou jsem krátce před osmou hodinou konečně vklouzl do útrob Tesla Arény. Všude plno lidí a zmatek, protože fanoušci jsou neukáznění a cpou se obvykle tam, kam nemají. Tento koncert nebyl výjimkou, protože na něj přišlo nespočet posluchačů, kteří obvykle live akce nevyhledávají. A tak jsem se opět v publiku cítil mlád a s radostí pozoroval, kterak paří generace lidí, jež s trochou dobré vůle už má vnoučata. ZZ Top jsou zkrátka ZZ Top a na ty se musí.

Jak jsem již naznačil, tak jsem přišel zhruba pár minut před dvacátou hodinou večerní, kdy měla akce vypuknout. Jenže to byla chyba. Buď někde selhal zpravodajský aparát, nebo se prostě začalo dřív. Z předkapely The Cell jsem pak slyšel jen posledních pár kousků a i z nich jsem měl velkou radost. Řízná muzika v jižanském stylu, ovšem z českých končin (nepočítaje amerického zpěváka). Ne nepodobní Lynyrd Skynyrd, ale pořád svérázní. Tři kytary udělaly svoje, šikovný klávesák pak občas zpestřil program sólem na foukací harmoniku a publikum bylo spokojené. Je dobře, že nešlo o nějakou vycpávku, ale o kvalitní kapelu a na ohlasu to bylo dost znát. Dříve jsem je neznal, ale na jejich koncert bych s klidem zašel.

To když se reproduktory rozburácely podruhé, tak to bylo ještě lepší. V repertoáru texaských legend skutečně asi nenajdete lepší otvírák než "Got Me Under Pressure". Vtipálek Billy Gibbons si před prvním sólem stačil vyměnit kytaru. Těžko říct, jestli to byl úmysl nebo technická závada, ale bylo to zatraceně efektní. Ostatně jako celá stage, které vévodily dva stojany na mikrofony ve tvaru výfuků a bicí souprava upravená do značně motoristické podoby. ZZ Top jsou vtipálci od začátku do konce a na první štaci jejich turné tomu nebylo jinak. Vtipnou vložkou byl rozhovor s českou dívkou. Bylo jasně poznat dvě věci. Bylo to pečlivě nacvičené a Billy to značně nezvládl, takže odpovídal zcela mimo mísu, což slečna zachraňovala zuřivou gestikulací. Stejně si oba vysloužili veliký potlesk.

Staří pánové vědí a umí a dávali to patřičně znát, ale na tom není nic špatného. Bylo to velice vtipné, když se frontman v "I Need You Tonight" lehce urval a zahrál snad dvouminutové sólo jednou rukou. Druhou zatím mával lidem, podiveně se držel za hlavu a prováděl všelijaké kousky. Dusty Hill pak spokojeně hrál na basu svým nezaměnitelným stylem a očividně se bavil, stejně jako jeho vousatý kolega. Byl to precizní šlapající texaský rockový stroj. To zatím kapela přehrála takový průřez svou diskografií a dav čekal a vřískal, protože tušil, co přijde. No samozřejmě, že na projekci projelo ono pověstné červené auto z nejlepší a nejslavnější desky "Eliminator". Došlo na ty největší pecky z tohoto alba, a tak "Gimme All Your Lovin", "Sharp Dressed Man" a "Legs" ukončily hlavní set. Kapela se odebrala do backstage a fanoušci intenzivně volali po přídavku.

Volali více jak pět minut, než se trio vrátilo na scénu, aby něco málo přidalo. Po prvním přídavku to nějaká slečna nevydržela a musela po basákovi hodit nějakým kusem spodního prádla. Dusty se tvářil překvapeně, Billy neskrýval své nadšení z tohoto "pokusu o atentát" a nepokrytě se kolegovi smál. Dali ještě pár věcí a opět se odebrali do zákulisí, jenže tentokráte se rozsvítila zlověstná světla a bylo jasné, že je konec. Já se vymotal z haly a spěchal do nedalekého klubu Cross, kde se chystali ke koncertu američtí punkeři Born To Lose. Ti hráli moc dobře, ale na vousaté Texasany prostě neměli.