Howard Katz (ze skupiny Post Holocaust Pop) se s Brianem Caresem seznámil v roce 2003, o dva roky později pak spolu založili projekt Roadmovie. Když Brian Dettmer (tak zní jeho pravé jméno) rozhodl natočit svou dlouhohrající prvotinu, bylo jasné, že Howard nebude chybět ani na ní. Pak už zbývalo domluvit rande s Justine Electrou, Razem Oharou, Jake The Rapperem a rázem tu máme sešlost mnoha pohledů na hudbu, to vše zabaleno do otisky vybarvené placky "Fingerprints".

Je však cítit, že Cares miluje house a deep house. Do tohoto základu vmetl minimalistické electro a výsledek zbrousil do jakýchsi diskotékových hrátek. "Fingerprints" představuje odlišný koncept, nadhled (možná i výsměch) nad současnými disko kolovrátky á la Lady GaGa. Brian zůstal věrný vlivům, na nichž vyrůstal a často i posléze hrál coby dýdžej. Album tak podstrkuje toto hitové pojetí skladeb, mezi něž rozhodně patří "No More Play", "SaySay" nebo "Dissolve". "40 Degrees" původně napsalo indie princátko Raz Ohara, ale zde je ke slyšení Caresův remix (bez problémů však zapadne do celku).

Rapovaná vykopávka "Hey DJ!" se počítá jako největší úlet. "Trust" by slušela jakékoliv zručné popové zpěvačce, ale Justine Electra se jí chopila s vlastní noblesou (k poslechu doporučuji i její debut "Soft Rock"). "40 Degrees" profoukne novoromantickým chvěním, naopak "Dissolve" je hybnou přehlídkou samplů a nezaměnitelného hlasového projevu Ohary. Závěr "Fingerprints" trošku ztrácí dech, návrat na startovací čáru mejdanu je až úplně poslední "The Beginning" opět s Howardem a parafrází na westernovou poetiku (je použita foukací harmonika). Takto vzniká moderní pop postavený na klasické house music.

Brian Cares vše důkladně piloval, což je nepřeslechnutelný fakt, až se ale dostal do stádia, že právě teď to zní skvěle a je to cool. Je však otázkou, zda za nějaký ten rok už to nebude jen vyčpělá dobovka, stejně jako právě ona zmíněná Lady GaGa.