Když začnou hrát Don Vito, tak by se uživil malý stánek se špunty do uší. Don Vito jsou zvířecí, proklatě rychlí, vtipní, vymetli snad všechny kluby v Evropě a na basu hraje ženská s lenonkama. Playlist o patnácti písních dokážou zahrát za čtrnáct minut. Jejich neuvěřitelná energie, brilantní střídání rytmů, kadence hodná kulometu kumpána z rodu Corleone a upocená image evropských travellerů z nich dělá oblíbenou klubovou partu dostatečně etablovanou i na českých pódiích. Don Vito nepostrádají humor. Jejich hudba je smršť, která vás nenechá přemýšlet nad nějakou melodií. Vždyť stačí pár rychle zahraných riffů a řvát bez mikrofonu nesrozumitelnou dětskou říkanku. Jakmile si před poslední zahranou písní Susi, Heiko a Christian nasadili na uši velké modré chrániče sluchu, všichni věděli, že jde do tuhýho. Takhle krásně mi hlava ještě nepukala.

Hluková laťka nastavená vysoko. Následující duo se ocitlo v pozici těch méně extrémních. Good For Cows je projekt bývalého člena Xiu Xiu, kontrabasisty Devina Hoffa a současného bubeníka Xiu Xiu Chese Smitha. O setkání tří lidí, které spojuje stejná kapela, se v anotaci na koncert psalo jako o velké náhodě, ale na mě to spíš působilo, jako by Jamie Stewart vytáhl své méně známé kámoše na šnůru. Před tím, než Stewart začal hrát, tak si nejprve vyžádal ještě jeden potlesk pro kamarády a vybízel ke koupi jejich desky. I když to mohlo být jenom kamarádské gesto, neboť Good For Cows nezaznamenali u publika úspěch. Většina lidí odešla. Jejich směsice jazzu, metalu a brněnské alternativy z USA byla příliš těžko stravitelná hudební onanie. Mě zklamalo hlavně to, že Devin Hoff nepřivezl kontrabas, ale pouze elektrickou baskytaru. Tím to pro mě zazdil definitivně.

Když Jamie Stewart zpívá, zní to, jako kdyby špatný herec brečel. Nejprve vás to ohromí, pak omrzí a pak se vám to hrozně zalíbí. Jeho hlas prostě poznáte, a to že se vám chvíli líbí a chvíli mu nevěříte, tak to je jeho deviza. Jamie Stewart je hlavním mužem Xiu Xiu, kapely, která je specifická pro svůj masochistický existencionalismus, postmoderní šifry, básnické obraty na hranici oplzlého patosu a ostré syntetické zvuky doplněné pestrou rytmikou. Na podium v Rubínu však nastoupil sám jenom s kytarou, zefektovaným mikrofonem a malým, do dlaně padnoucím retro syntezátorem. Ve tváři nezúčastněný výraz, na hlavě vojenský sestřih a místo knoflíků u trika s límečkem barevná plastová srdce.

Nepamatuju si, co hrál jako první, ani kolik písniček bylo z nově připravovaného alba. Po třetí písni mi prostě spadla čelist a zůstala tam do konce koncertu. Většinu času hrál na svého červeného gibsona, kterého vybalil z luxusně polstrovaného pouzdra. Dvakrát použil zmíněný stylophone, syntezátor ze sedmdesátých let, a do předpřipravených smyček miniaturní propiskou na drátě vrstvil nové harmonie. Nevěřil jsem, že s takovouhle "dětskou hračkou" se dá zahrát něco tak dokonalého. Tyhle dva okamžiky s mrňavým synťákem se mi zaryly hluboko do srdce. Stewart byl však celou dobu odměřený a chladný. Profesionálně přehrával u řvoucích pasáží (to mu vždycky zmizely panenky a objevilo se třepetající se bělmo), ale radost z hraní jako u Don Vito na sobě nedával znát. Trochu suchar. Ani po dlouhém potlesku nedal přídavek.

Na svém blogu má Stewart sympatický projekt - zveřejňuje fotky ze svého solového turné. Každé město jedna fotka a krátký popisek. U Prahy si poznamenal: "I slept last night. This is what I ate: tomato, cucumber, spaghetti, bread, orange, orange, juice, carrot, juice, salad, grapes, banana, apple, jam, olive, water and... king's nuts pie." Jeho druhý projekt s portréty lidí z backstage ještě není aktualizovaný.

Jamie Stewart patří k těm osobitým songwriterům, u kterých, pokud nejste native speaker, se vyplatí si pořádně přeložit texty, pak objevíte neskutečně bizarní metafory o akné hned vedle hesel typu "bůh mě nemá rád". Jeho hudební postupy jsou inovativní a hudební cítění mimořádně citlivé. Zkrátka kdo nepřišel, prohloupil.