Stefano Musso je člověk, jehož umělecké vnímání je proloženo dvěmi úrovněmi. Věnuje se naplno skládání, hledání hudebních spojnic, ale také jej zajímá grafická stránka věci. Obaly (většinou striktně limitovaných edic jednotlivých alb) vždy zaujmou pestrými náměty, pro něž často oslovuje malíře a fotografy, ale finální vzhled si již zaopatřuje sám. Vznik jeho projektu Alio Die se datuje ke konci osmdesátých let (1989) a od té doby vydal nemalý počet nahrávek. A i když je občas sype jako na běžícím pásu, vždy se jedná o celistvé a tématické dílo, "Tempus Rei" není výjimkou.

Stefano na svět kouká drobet jinou optikou, spolupracoval s mnoha lidmi, ale pokud nahlédnete na jeho obsáhlou diskografii, hodně jej ovlivňuje etnická hudba. Tu často včleňuje do rozsáhlých kompozic, k nimž přidává zvuky a ruchy, které vám jsou zcela povědomé a dokážete je hravě identifikovat. Tuto nachystanou hmotu pak v určité symbióze nechá projít filtrem chladné elektroniky; místy dojde až k hranicím dark ambientu. Samotné "Tempus Rei" je chápáno jako druhá kapitola "Castles Sonorisation's Series".

První polovina je více přírodní, ambientní meditace je poklidnější a jednotlivé tóny použitých nástrojů se chvějí v ptačím zpěvu nebo šumění vody. Alio Die však umí vnést do muziky i realitu přetechnizované současnosti, která se odkrývá v druhé části. V tento moment se do popředí derou stíny velkoměsta a lidské hlasy. Je to protipól onoho klidu ve spirále času, kdy člověk občas marně plánuje úniky, hledá energetické body v lokalitách s minimem lidského chaosu a nervní těkavosti. "Tempus Rei" mi přijde jako objevování kompromisu těchto dvou společností, v nichž každá preferuje jiný styl života.

Alio Die, jehož ambient nemá daleko k etnicky modulované meditační hudbě, má hluboké vjemové budiče. Pokud vás například zaujalo "Amazonas" Roberta Jíši, bude se vám "Tempus Rei" taktéž líbit. Relaxační účinek je zaručen.

PS: Alio Die a Mathias Grassow vystoupí již tuto sobotu 23. května v pražském kostele svatého Šimona a Judy.