Renato Borghetti se českému publiku představil před třemi lety v rámci festivalu United Islands Of Prague. Tam si ho nejspíš i drtivá většina návštěvníků jeho prvního samostatného koncertu v Česku objevila. Tehdy jsem si nebyl jistý, jak moc je jeho směs hudby od rozpáleného tanga až ke klasickým jazzovým postupům dopředu nazkoušená a z jaké části se jedná o improvizaci. Borghetti a jeho kapela se ukázali jako absolutní mistři svých nástrojů, kteří zároveň mají obrovský smysl pro kooperaci mezi sebou. V Paláci Akropolis mělo vše vylézt na povrch, samostatný koncert a festivalový set, to je přeci jen jiná káva.

Překvapivě poloprázdný sál uvítal potleskem dalšího z interpretů, kteří k nám zavítali v rámci celoročních koncertů Respect Music. Borghettiho to však neodradilo a od prvních chvil bylo jasné, že koncerty pro něj jsou už tak rutinní záležitostí, že se na hraní ani nepotřeboval příliš soustředit. Oči mu létaly po sále a dokážu si představit, že podobně nepřítomně vypadá, když si doma obyčejně cvičí. Návštěvníkům však stačila pouze hudba k tomu, aby se bavili. Nevzpomínám si, kdy naposled jsem viděl pár, jak na koncertě tančí! Možná, že ani nikdo z mých kolegů. Snad kromě Vojty Kosteleckého, který navštívil koncert Evy a Vaška. Zkrátka lidé se bavili i přesto, že jich tam mohlo být víc.

Byl jsem lehce zklamán, když jsem pochopil jasné schéma koncertu, které se od toho minulého prakticky nezměnilo. Zůstala i zábavná "hádka" mezi flétnou Pedro Figueireda a Borghettiho akordeonem. Nic proti intermezzům pro pobavení, ale stejné vtípky i po třech letech, to je laciná záležitost. Překvapivě nejlépe koncert vyzníval v momentech, které navozovaly pocit improvizace. Dialogy mezi harmonikou a akustickou kytarou Daniela de Sá Leiteho patřily k těm nejčistějším momentům. Publikum ale logicky nejvíce reagovalo na rytmické pasáže, při kterých se nestydělo pohybovat. S těmi jsem ale měl problém zase já, protože evokovaly hudbu z "Jen počkej zajíci" a podobných ruských ptákovin.

Borghetti je určitě extrémně nadaný umělec. Měli by ho vidět především ti, kteří znají pouze heligonkáře z teleshoppingu. Je totiž důkazem, že i na akordeon se dá hrát sofistikovaná a zároveň přitažlivě melodická hudba. Pocity rozpálených španělských ulic či jeho rodné sluncem zalité Brazílie dokázal navodit mrknutím oka.

Sehranost všech čtyř nástrojů (klávesy - Vitor Peixoto) je jistě základním stavebním kamenem Borghettiho úspěchu. Svým tradičním oblečkem Gauchú, z jejichž hudební historie ostatně sám vychází, a nakažlivým entuziasmem sice vše ostatní zakrývá. Přesto jsou jeho spoluhráči nepostradatelní a udržují hudbu v určité melodické rovině. Což skvěle vyniklo v jeho nejslavnější a opravdu krásné písni "Barra De Ribeiro", kterou celou protínají dvě silné melodické linky, přičemž všechny nástroje na sebe plynule navazují a jemně se překrývají. Zkrátka dokazují velký cit pro hudbu.

Renato Borghetti bavil přítomné necelou hodinu a půl. Bylo to tak akorát abyste se nezačali nudit. Možná by mohl uvažovat o nějakém perkusovém nástroji, pevnější rytmus by někdy nebyl na škodu. Přesto to byl ojedinělý koncert a přesně tak zvláštní, jak jsem čekal. Jejich hudba, ve které se protíná nečetně vlivů, je totiž minimálně originální.