FruFru se za dobu své existence už naplno vyprofilovali. Mají svůj vlastní styl, který se nijak zásadně nemění, spíše stárne spolu s charismatickým frontmanem Václavem Bartošem. Jejich hudba se jakoby zjednodušuje v tom smyslu, že jsou téměř na dřeni nástrojového obsazení, přesto znějí velice promakaně. A to je na nich možná to nejpřitažlivější a v provedení zároveň nejtěžší. Vždyť FruFru jsou sofistikovaní, melodičtí a osobití i přesto, že jsou na pódiu jen čtyři. Na aktuálním albu ale uslyšíte i trubku, ženský vokál, housle nebo cello.

Originalitou oplývají i díky hojně využívanému steeldrumu, což u nás není zrovna nástroj, do kterého by si doma bouchal každý Pepíček. Zároveň je to vždycky okamžik, kdy jako by zavanul přístav, což není jen kvůli tomu, že právě v přístavech zřejmě nástroj vzniknul. Ale aby to nevypadlo, že jsou FruFru nějací mechem obrostlí alternativci, je třeba říct, že oplývají darem napsat skvělou písničku. "Poesie planých řečí" by mohla být klidně od raných Buty, a to jak textově, tak stavbou skladby. Následující "Volným pádem" ja zase hitově laděná záležitost s odsýpajícím refrénem. Jestli se dá označit "...až přiletí tučňák" jedním slovem, tak volím "pestrost".

Možná byste nečekali ani lovesong "Přijď". Píseň jemnější než vlasy Penélope Cruz. Úžasně křehkou záležitost překvapivě neshazuje ani text, který by mohl být u kohokoliv jiného sladkým kýčem: "Přijd, i když se teprv šeří, naši už jsou po večeři, vytřeli chlebem omáčku a šli si lehnout, miláčku." Textově jsou FruFru opět doma mezi svými a věty Václava Bartoše, Kryštofa Ewančeho, ale i od anonymů ze 16. století jsou základním stavebním kamenem tohoto alba.

Druhá polovina "Tučňáka" je o něco silnější než jeho začátek. Nadstandardní je však album celé. Inteligentní deska, co ale nepostrádá obyčejné zpěvné refrény a líbivé melodie. Žádná zatuchlá alternativa pro alternativu zarostlých a zahořklých postarších pánů se nekoná. FruFru zarostlí nejsou - holí se.