V novém století se Lionel Richie, jeden z nejúspěšnějších sólových zpěváků historie populární hudby, snaží zachytit aktuální trendy. Letošní novinka "Just Go" je už čtvrtým studiovým albem po roce 2000 (a to ještě Richie vydal dvě alba koncertní a vánoční desku) a je na nich slyšet, jak zpěvák osvěžil své písně modernějším zvukem. Velký hlas je tu stále, ale k jeho typickému soulovému projevu přibylo něco ze soudobého r’n’b.

"Just Go" je vyloženě producentská deska zaštítěná jmény jako Akon, NeYo, Tricky Stewart, David Foster etc. Lionel je jako autor podepsán pouze pod jednou skladbou ze čtrnácti. Zvuk desky je vzhledem ke zpěvákově minulosti skoro až minimalistický - akustického nástroje aby jeden pohledal se svítilnou v ruce. Tohle není žádný Motown, písničky znějí, jako by vyjely vysoustružené z Kolbenky. Postačí sexy (asi) beat, jednoduchý opakující se motiv - naštěstí je nad tím zpěvákův jedinečný hlas, jinak tyhle produkty mohl zpívat klidně Enrique Iglesias.

Takto je "Just Go" zřejmě nejméně originální nahrávkou v dlouholeté kariéře Richieho. Nejen, že trpí unifikovaným zvukem, ale dobrá polovina skladeb na albu zní téměř identicky. O textech je bohužel v Richieho případě skoro škoda hovořit, protože zůstaly plytké jako vždycky. Na druhou stranu, pro člověka začínajícího s angličtinou je to dobrý začátek studia několika desítek základních slovíček.

Na druhou stranu, mohlo být hůře - pěkně dopadl romantický duet s Trijntje Oosterhuis "Face In The Crowd" a výborné napětí v sobě má "Pastime", která končí téměř gospelově. A hostující Akon se omezil jen na své naechované halekání v refrénech, trochu jsem se obával, že se dočkáme i šmoulího hlásku. Takže nakonec smíšené pocity: snaha o modernu se cení, panu Richiemu to pořád zpívá po čertech dobře, ale slabší melodický materiál a syntetický doprovod to udusily.