V článku a v následné diskuzi je pak uvedeno několik podobných příkladů. Nejtrefnější mi přijde srovnání debutu od Sigur Ros "Von" a druhého alba "Ágaetis Byrjun". Z dalších příkladů jsou uvedeny třeba Blur, Nirvana, Neil Young, Muse... Bylo by jich určitě víc, ale který z nich je tak výrazný a kvalitativně expanzivní? V posledních několika letech asi žádný.

Minulý rok mělo tendenci změnit se několik kapel, jejichž debuty pro ně znamenaly raketový vzestup mezi elitu. Když pominu, že se u Keane, The Killers nebo Franz Ferdinand (ti vyšli až letos) jednalo až o třetí alba, ani jedna z kapel nedokázala splnit následující podmínky: opravdu se od základu změnit a být přinejmenším stále stejně kvalitní jako dřív. The Horrors tohle zvládli na jedničku, aniž by velkohubě prohlašovali, jak se na tento krok do neznáma chystají. Bez keců to prostě udělali. Zcela zaslouženě se tak pasovali na jednu z nejzajímavějších skupin vůbec. Faris Badwan a spol. už není jen parta kluků, co se rádi malujou, zbožňují hororovou tematiku, do které se ještě raději stylizují, a dělaj, že jsou zlí. S "Primary Colours" do hry vstupuje i umělecká stránka věci. Umělecká v tom smyslu, že se vyplatí ji rozebírat na jednotlivé součástky a ty potom podrobně zkoumat. Umění rozhodně není nuda.

Ne že by "Strange House" bylo smetiště nevkusu. Jejich hudba byla s jejich vizuální složkou velmi úzce spojena - jedno si nešlo představit bez druhého. Nikdo ale pořádně nevěděl, jestli to The Horrors myslí vážně, nebo si dělají prdel. Na druhém albu jako by ty "základní barvy" a chutě vyšly na povrch. Maškarády byly ohlodány až na kost. Vezměte do jedné ruky booklet ze "Strange House" a do druhé z "Primary Colours". Rozdílná filosofie je asi první věc, která vás udeří přímo mezi oči. Dark-kabaretní výjev na "Strange House", kde kapela nastavuje svoji image jako součást trademarku, je na "Primary Colours" zahalen mlhou, jež úspěšně pohlcuje poslední zbytky toho, co zbylo z minula. Jako by byl booklet fragmentem úvodu celého alba. Intro "Mirror's Image" je tím fragmentem. Obraz pokřiveného zrcadla.

"Mirror's Image" pokračuje tam, kde váš pohled na booklet skončil. Zmatené probuzení se, do kterého se vkradou opilé kytary. Kytary, které nevystřízlivěly od skvělého "Loveless" a to už je nějakých 18 let. The Horrors navlékli shoegazingové vnady do postpunkového munduru, v němž se nebojí ukázat na hrdiny krautrocku. Badwanovy stavy psychotické šílenosti z debutu jsou potlačeny "curtisovsky" ( jo, pořád se z tohohle otravného fenoménu dá vyždímat něco, co skutečně stojí za to) temnou rétorikou. Snad jen v "New Ice Age" se koketuje s náturou jejich prvního alba. V "I Can't Control Myself" vylejzá na povrch láska ke zlatým šedesátým, o kterou se opírali částečně i na debutu. Při poslechu "Who Can Say" mi na jazyku naskakuje nahořklá chuť "Psychocandy". Texty se většinou točí okolo určitého druhu zoufalosti či chcete-li ztracení se. "Only Think Of You" je rezignující katarzí ztráty své nejdražší. Skličující, dojemné, geniální. Sedmiminutová zpověď jedince ztraceného ve vlnách smutku a samoty. Ve které se pomalu ale jistě utápí. Utonutí je nevyhnutelné.

Trio Barrow/Silvey/Cunningham nasměrovalo The Horrors směrem, který nikdo nečekal. Velmi trefně vypustili svůj první singl "Sea Within A Sea", jenž vypráví právě o tom, že se člověk nemá bát vydat se jinou cestou. Jak ukazují, ta jiná cesta může být ta nejlepší. Vlastně by se poslední úryvek titulní písně dal aplikovat na celé album: "Glory adorned and immortalised in primary colours." Svět, ve kterém se vám bude líbit právě ta zkaženost. Album nejvíce ovlivněné shoegazingovými předáky The Jesus And Mary Chain nebo My Bloody Valentine já osobně mezi letošními alby řadím ihned za "Merriweather Post Pavilion" Animal Collective. Faris Badwan se alespoň pro mě stal hrdinou nové generace.