Libreto k muzikálu "Carmen" je původní novele od Prospera Mériméeho vzdálené na hony - pouze se jím inspiruje, což autoři projektu v rozhovorech málokdy opomenuli zdůraznit. Hudbu má na triku populární skladatel líbivých melodií Frank Wildhorn (například "Jekyll And Hyde", "Dracula: The Musical"), který byl v České republice natolik uchvácen osobností Lucie Bílé, že se rozhodl vytvořit představení ušité na míru přímo jí. Jestli to byl rozumný krok, prověří pravděpodobně až návštěvnost muzikálu a prodejnost desky. Rozumné ale určitě nebylo k překladu původního textu povolat dramaturga Hudebního divadla Karlín Adama Nováka.

Texty jsou totiž bez pochyby nejslabší složkou desky. Verši jako přefik - profík nebo písňovým patosem dotaženým až k absurdnosti ("můj čestný závazek najednou šel do kytek jen za polibek") si deska náročnější posluchače v žádném případě nezíská. I angažmá zpěváků je zde druhořadé, protože první housle hraje Bílá a ostatní (Dasha, Robert Jícha, Jiří Korn a další) jí dělají pouze jakési pěvecké křoví.

Na druhou stranu není možné nezmínit účinkování Václava Bárty, které zavdalo vděčné téma nejednomu bulvárnímu plátku a celému projektu pořídilo mimo jiné účinnou reklamu. Je pravda, že se svými skladbami Bárta nehorázným způsobem prořve, ale z jiného úhlu pohledu jim dodá téměř jako jediný z účinkujících uvěřitelné emoce a přesně ten správný punc surovosti a bezohlednosti, který by García z Carmen měl mít. Právě dvě skladby z desky, ve kterých Bárta řve z plna hrdla, se posluchačům do paměti pravděpodobně vryjí nejvíce. Jde o duet s Lucií "Patříš mně" a o skladbu "Jde vo kejhák".

Zpěvákům z hlasivek vášeň a bolestivé velesilné emoce doslova tryskají, nikdo se tu neohlíží na přepísknutou kýčovitost prožitků ani přílišnou teatrálnost projevu. Peklo pro pravověrné rockery, ráj pro fanoušky pompézní líbivé hudby a osvědčených tváří českého showbussinesu. Není ale vinou zpěváků, že není co zpívat. Je znát, že všichni z nich dělají, co umí, a nedostatky předlohy se snaží kompenzovat nasazením a entuziasmem.

Je jen málo muzikálů, u kterých je možné (i pouze pomyslně) oddělit jevištní dějovou složku a složku hudební, tak aby to oba elementy ustály. Jedno bez druhého bývá nudné a nestravitelné, kromě případů, kdy se muzikál pyšní opravdu silným námětem a hudba propracovaností. Se vší úctou, "Carmen" mezi těch pár vyvolených nepatří a poslech samotné desky bez vizuálního doprovodu není to pravé ořechové.