Tina Turner se velmi dlouho neukázala na koncertních pódiích. Dokonce její turné "Twenty Four Seven Tour" bylo deklarováno jako její poslední. Jenže podobné věci se obzvlášť v poslední době nedají brát vážně. Lidi zkrátka chtějí slyšet hity těchto legend a nejlépe v jejich osobitém podání. Otázkou tedy jen bylo, jak to vzhledem ke svému věku zvládne.

Už během prvních písniček se podobné pochybnosti všech návštěvníků musely vytratit z hlavy. Tina Turner vlítla na pódium krátce po osmé a bylo evidentní, že je pořád při síle a všechno jí jde jako za mlada. Samozřejmě už tolik netancovala a míň běhala po pódiu, nicméně to je tak jediná změna oproti předchozím živým vystoupením. Fantastická energie, drajv i ajfr se rozhodně nikam neztratily a o nějaké sedmdesátileté důchodkyni rozhodně nemohla být řeč. Koneckonců ona tak ani nevypadá. Stěží byste jí hádali padesát, a když ukázala nohy v krátkých šatečkách, tak ani to ne.

Aktuální turné se ohlíží za nesmírně bohatou kariérou Tiny Turner, má i takový název - "Tina!: 50th Anniversary Tour", což ve výsledku znamenalo, že sázela jeden hit za druhým, od "Steamy Windows" až po "Proud Mary", a nejen svoje. Její baladická verze "Help!" od Beatles, kterou se svojí kapelou zahrála takřka akusticky, už je více její písničkou, nicméně "Jumping Jack Flash" a "It's Only Rock'n'Roll (But I Like It)" byly opravdovou poctou Stounům se vším, co k tom patří, včetně archivních společných záběrů, u nichž se několikrát objevilo v levém horním rohu logo ČT2.

Velmi těžko se dají vyzdvihnout nějaké pomyslné vrcholy večera. Celková atmosféra i koncert gradovaly a ke konci, kdy jsem si už říkal, že mě v další písničce nemůže ničím překvapit, byl většinou opak pravdou. Přesto ale "The Best" s mohutnou podporou publika bylo zkrátka the best. Jedinou úlitbou jejímu věku byla asi půlhodinová pauza uprostřed koncertu, ale myslím, že obecenstvo ji rádo pochopilo a absolvovalo.

Koncerty Tiny Turner byly vždycky velkou show a nejinak tomu bylo i tentokrát. Obrovská scéna s dvěma úrovněmi, rozkládací projekční stěna a samozřejmě bohatý a skvěle naprogramovaný světelný park už nikoho nepřekvapí. Ale Tina k tomu přidala i svoje sexy tanečnice a s nimi spojené taneční čísla, oheň a ohňostroje, to vše doplňovali ještě artisti se sklony k bojovým uměním. Ale to zdaleka nebylo vše. Už samotný začátek, kdy se hlavní protagonistka objevila na scéně na výtahu několik metrů nad pódiem, byl dech beroucí. Při "We Don't Need Another Hero" se na scénu snesla obrovská rámová konstrukce, na které posléze probíhala reminiscence z filmu "Mad Max". Efektnější pak už byla snad jen proměna scény při bondovce "GoldenEye", kdy na pódium přibyla další úroveň a zlaté oko. Ovšem diváci si snad nejvíce užívali, když se v přídavku "Nutbush City Limits" na rameni sahajícím až k sektoru obyčejného stání vznášela nad publikem.

Ačkoli nikdo tentokrát neřekl, že je tohle poslední turné Tiny Turner, diváci si koncert užívali, jako kdyby bylo a samotná zpěvačka jakbysmet. I když měl celý koncert pevně stanovený jízdní řád, Tina nezapomněla komunikovat s publikem a společně několikrát absolvovat různá "hlasová cvičení". O početné kapele, která stála za ní, několikrát převzala i roli sboru a starala se o další střípek do neobyčejného zážitku, se nemá smysl rozepisovat. Z celého vynikajícího ansáblu vzpomenu jen jedno jméno - Euge Groove, což je jeden z nejlepších smoothjazzových saxofonistů současnosti.

Možná až příliš nekriticky vyznívá celý report z tohoto koncertu. Ale člověku opravdu běhal mráz po zádech, když viděl, jak to umí takřka sedmdesátnice rozbalit. I kdyby někdo mohl namítat, že jí to v druhé polovině párkrát ujelo (na prstech jedné ruky by to šlo spočítat), přesto musí před touto zpěvačkou smeknout. Tina Turner téměř dvou a půl hodinové vystoupení zvládla s neuvěřitelnou grácií a energií, včetně několika tanečních čísel či s běháním po pódiu, a připravila tak všem zúčastněným nezapomenutelný zážitek.