Celý koncept alba je vystaven na postmoderní hře. Od koláží v bookletu po texty či hudební citace. Od Johna Lennona po výpravu na Měsíc. Ostatně se všemi těmi analogově znějícími digitálními zvuky má deska dar působit jako pozůstatek vesmírného programu z dob studené války. Samotná hudba pak občas připomíná rané Depeche Mode, chvílemi poslední počin The Killers a v pár momentech oba předobrazy najednou. Ale tak přímočaré to přeci jenom není.

Apoptygma Berzerk má štěstí na hitové melodie. I na nové desce se jimi ohánějí takovým způsobem, že by se to dalo označit málem za trestný čin. Jejich prokletím jsou ovšem aranže. Co platný je skotačivý potenciál úvodní třetiny alba, když je zabalený do stejného vánočního papíru v několika vrstvách? Postupem času ztrácíte přehled o počtu odeznělých songů a po reproduktorech se sápe nuda. Mně z ní pomohly dvě skladby, které lámou stopáž na poloviny.

"Green Queen" s trochou přiostřených kytar a především "Butterfly Defect" přinášející tolik potřebnou změnu nálady. Kousek, který se neutápí v použitých nástrojích, ale hudební poetikou posluchače decentně přenese hlouběji za osmdesátá léta. Dvě výborné věci jsou ke slyšení také v závěru alba a obě nabízejí hostující vokál zpěvačky. Mrazivá "Pitch Black/Heat Death", který hlasem doprovází výrazem přesná Ida Helen Fjeld, známá například ze spolupráce s projektem Aven. Druhou je nakažlivě pulsující "Black vs. White" s ikonou kultovních The Dresden Dolls Amandou Palmer.

Neslyšel jsem Apoptygma Berzerk naživo, ale dokážu si je po téhle desce představit jako výborně tepající klubovku. A být promotérem, nebál bych se je pozvat ani na taneční festival. Mohli by se stát stejně příjemným živým překvapením jako svého času Northern Lite na Summer Of Love. Rozhodně by tam zapadli více než Chinaski na Creamfields. Co se týká resumé ohledně "Rocket Science", je to těsně nad průměrem. Takže s udřenýma ušima ze synťáků za šest.