Kdo? Vždyť jste je určitě potkali i u nás. Když k nám jednou za čas zavítá velká hudební hvězda, slídí kolem hlavní brány a pokladen. Hraje-li se důležité utkání, postávají před fotbalovými nebo hokejovými stadiony. Sice nejsou příliš nápadní, ale nemůžete si jich nevšimnout. Minimálně oni si vás zaručeně všimnou. Jsou to schopní obchodníci, živící se svým zdravým úsudkem a čichem pro příležitost? Nebo prašiví paraziti, cizopasící využívající nedostatečné informovanosti nebo rychlosti fanoušků při nákupu lístků? Záleží na úhlu pohledu.

Když v roce 2003 přijel Robbie Williams do Prahy, podařilo se mu s předstihem vyprodat holešovickou T-Mobile Arénu. Médii pak proběhly informace o překupnících a vstupenkách prodávaných přímo před halou za deset tisíc i více. Lístek v předprodeji stál něco kolem osmi stovek, šmelináři tedy napálili cenu více jak desetkrát. "Nehoráznost, vydřidušství!" napadne každého. Na morální úrovni věci nezbývá než souhlasit. Tím spíš, že se dějí ještě horší věci, než je kšeftování s nedostupnými lístky. Mnoho takovýchto akcí u nás, přiznejme si, nenajdeme a překupníci tedy musí používat jiné praktiky. Tak třeba odchytávání tatínků, jimž onemocněla dcera. Ti ve spěchu chtějí lístek prodat aspoň za pár kaček než ho nechat propadnout a právě na ně čekají vychcánci hned u MHD. Lístek odkoupí za směšnou cenu a pak ho za dvojnásobek (avšak pořád pod cenou) střelí někomu před klubem či halou. Spokojen je kupec, který ušetřil, překupník, který vyvařil, i tatínek, kterému lístek nezůstal doma na stole. Že na něm profitovala překupnická krysa, už bohužel nezjistí.

Jenže jsou tu i jiná hlediska. Odhlédneme-li od toho, jak se překupnictví kamarádí se zákonem, můžeme si vlastně pohrdavé komentáře na adresu překupníků ušetřit. Čistě pragmaticky nezbývá než souhlasit a tvrzením, nabízí-li nám někdo službu, která není dostupná (v našem případě vyprodaný koncert), je běžné, že cena je oproti normálu vyšší a tedy i člověk, směřující na takovouto akci, s takovouto "daní" počítá. A také druhý, neméně důležitý argument z oblasti ekonomie hovoří ve prospěch překupníků: kde není poptávka, není ani nabídka. Nakonec mohou být překupníci tou poslední možností, jak se na koncert dostat.

Nadávat na člověka, od kterého si zcela dobrovolně kupuji předražený lístek jenom proto, že si uvědomuji jeho zisk na téhle výměně, je pokrytectví. V krajním případě závist, že mě to nenapadlo taky. Jak se totiž zachová člověk, který minule spílal překupníkovi za chamtivost, když tentokrát před halou narazí na člověka s volnou vstupenku prodávanou za poloviční cenu? Chňapne po ní a bude si mnout ruce, jaké má štěstí a jak vydělal. Napadne ho, že chlápek, co mu lupen prodal, ho dostal třeba v rámci sponzoringu zcela zdarma v práci a v důsledku se obohatil stejně jako překupník posledně? Nenapadne.

Všechna pro a proti v otázce překupníků se poměrně vyvažují. Jak ale skončil příběh s Papa Roach? Nabídku sedmdesáti liber jsem odmítnul a naivně jsem se vydal zeptat k pokladně, jestli přece jenom něco nezbylo. Nezbylo. V tom mě oslovil opodál stojící fanoušek: "Sháníš lístek? Můj kamarád nakonec nedostal volno, tak mám jeden navíc. Stál dvacet, dej mi dvacet, víc za něj nechci." Když jsem vytáhnul dvě oranžové bankovky s královnou a o chvíli později jsme spolu stáli uvnitř, došlo mi, že tohle se často nestává. Ani na pivo se nenechal pozvat.