Vždycky, když píšu recenzi na desku jako "22" Ivety Bartošové, mám pocit, že z toho těžko můžu vyklouznout nějak elegantně. Ať tak nebo tak, vždycky někoho naštvu (většinou tedy příznivce, protože drtivá většina těchto desek je prostě taková, jaká je) a když mě shodou okolností některá z nich zaujme a dám jí 5/10, pak mě sežerou obě skupiny, protože podle jedněch je to příliš vysoké a podle druhých příliš nízké hodnocení. U "22" Ivety Bartošové je to ale trošku jinak. Tohle album se opravdu nepovedlo.

Je sice potěšitelné, že se několikanásobná Zlatá slavice pokusila hudebně vrátit co nejdříve po překonání svých osobních problémů, nicméně to šlo určitě lépe než takovýmto hybridem (i když v téhle době jsou hybridy docela populární). Na "22" se totiž střídá řada stylů různých období. Některé písničky se vracejí ke střednímu proudu osmdesátých let, další by se rády hlásily k současným trendům, ale průšvih je, že ty ani Iveta Bartošová, ani její spolupracovníci neovládají. Ač to podle obalu ani nevypadá, občas se pustí i do folkových inspirací, které jí docela sednou, jen kdyby se je povedlo udržet v celé písničce. Obvykle jsou totiž záhy nahrazeny nic neříkajícím popovým námětem.

Za relativně zdařilé by se daly označit balady, ale těch tu není mnoho, za všechny třeba "Tichá píseň". Ačkoli Iveta Bartošová není autorem ani jedné písničky, je "22" velmi osobním albem, kde je v každém tónu či slovu cítit něco jako osobní zpověď a určité vypořádání se se světem. To s sebou přineslo poměrně říznější rytmy a místy až bojovnou atmosféru.

Z desky "22" je patrné, že se Iveta Bartošová snaží nalézt novou cestu, jenže se jí to jaksi nedaří. Od éry alba "Ve jménu lásky" stále tápe a možná by nebylo od věci, kdyby se pokusila vrátit k popu s tím jemným historizujícím nádechem. Sice je jasné, že i tady by platilo, že člověk nemůže vstoupit dvakrát do stejné řeky, ale pořád by to bylo lepší, než tyto snahy stát se opět po letech diskotékovou královnou.