Deskou "One Eye To Morocco Gillan uzavřel svůj kruh, vrátil se na samý počátek svého muzikantského bytí, do šedesátek i hlouběji, už ale bez ambicí oslnit svět a přebít všechny a všechno kolem sebe.

Zpívá slyšitelně pro radost, jak mu klofan slouží, žádná křeč ani trauma z toho, že staré gumy jeho hlas už do žádných výšek nevystřelí. Neláme skály, ale autentičtějšího průvodce rockovou krajinou byste dlouho hledali, najde pro vás kořeny, přinutí přemýšlet a když vypráví, ani nedutáte.

Titulní kus se vábně táhle i tetelivě line jak karavana v dáli na pouštním obzoru, "No Lotion For That" je slušnej rokec s richardsovským riffem a "Don't Stop" pro změnu perlivá latina. V usilovné rhythm&bluesovce "Change My Ways" si Ian postaru jíkne. Soulové pnutí mu vždycky sedělo a klidně může být naroubované na reggae ("Girl Goes To Show"). Dakoťácky vrtulové letem starým světem pokračuje. "Better Days", to je blues jak z Delty, Gillan v něm skvěle odezpívá kontrastní dvojroli, párkrát sáhne dolů až někam ke Cohenovi. A u blues různých chutí a odstínů už víceméně zůstaneme, doprovodná kapela se pohodlně rozvalí ve starém stylovém pubu, upije drinků, přisune na plac hammondy a bicí, z futrálů vytáhne saxík, basu i otřískané kytary a spustí závěrečnou sadu, při které se nádherně rozjímá, přemítá, vzpomíná, bilancuje, mlčí i notuje...

Kdo by to byl řekl, že se velcí kohouti a řvouni Plant a Gillan jednoho dne "setkají" na večírku, kde se v poklidu a bez křiku hraje a zpívá. A sám do sebe bych neřekl, s jakým gustem budu nasávat každý brnk a tón. Pro mne hudební Casablanca.

Malá douška. Vlna kašírovaného "retra" zaplavuje hudební televizní stanice spodem i vrchem. Má to jedno velké plus, spousta mladých se - ani neví jak - naladí na kořenovou muziku a umím si představit, jak se takovým Gillanovo dospělácké "One Eye To Morocco" líbí.

PS: Jak to jde Gillanovi živě, se budete moct přesvědčit na koncertech Deep Purple na začátku května v Praze a Ostravě.