Co poslouchá...

Tomáš Bláha
Ten Kens - Ten Kens (2008)

Už ani nevím, kde sem na ně narazil, ale díky za ten okamžik! Nejsem zrovna příznivec testosteronových orgií a tvrdá muzika je pro mě exotikou. Ne, Ten Kens není ten typ kapely, který by při hraní rozmlátili všechny svoje nástroje a pak je zapálili, umí ale do nich pořádně hrábnout. Tvrdé riffy jsou zde kořením. Nejinspirativnější kapelou jsou pro Ten Kens Sonic Youth, protože kašlali na zavedené postupy a dokázali svůj zvuk pevně uchopit a navodit s ním výbornou atmosféru. A to je přesně to, proč mam TK rád. Jejich rozmázlý zvuk a ospalý vokál (ne nepodobný Thomu Yorkovi ) vás staví do pozice osamoceného jedince, který se právě ocitl na neznámém místě. Na místě, kde může velmi snadno přijít k úrazu ("Refined") stejně tak, jako se mu může dostat příjemného útočiště a šálku teplého čaje ("Downcome Home"). Samotní Ten Kens svůj styl definují jako temný, emotivní mix post rocku a grunge. PS: Refined pro mě byla jedna z nejlepších skladeb roku 2008.

"Bear Fight!"

---

Co poslouchá...

Katka Guziurová
The Cranberries - No Need To Argue (1994)

Autorka varuje: Tento příspěvek je velice nostalgický a možná i s přílišným patosem! Víte, bylo mi šestnáct a tehdy jsem si asi opravdu myslela, že tahle láska je ta pravá a osudová. Už jsem se skoro viděla v bílých šatech s dvěma dětmi na klíně. Jenže nosit růžové brýle je sezónní záležitost a tak jsem se pořádně vyráchala ve svých „depresích". By-liž mi nápomocni při nich The Cranberries. V celém to vzteku jsem překopávala tátovy nahrávky a pohledem zavadila na "No Need To Argue" a v duchu si řekla, že už mi není přece sedm a té strašidelně vypadající paní z videoklipu "Zombie", který s velkou pompou vysílalo Eso se bát už nemusím. A co mi deska dala? Pěla mi z duše! Řekla mi, že jsem "Empty", a hodně "Dissappointed" první láskou. A taky, že "Everything I Said" o rozhodu byly jen "Ridiculous Thouhts". Když si na to období vzpomenu říkám "Ode To My Family", protože mi dali jasně najevo, že psát SMS typu "I Can't Be With You" se prostě nemají. Možná se zase zamiluju, třeba teď, když je mi "Twenty One" :-)

"Zombie"

---

Co poslouchá...

Luboš Kreč
Tool - Ænima (1996)

Pro název alba se spojily dva termíny: anima (nevědomá část mužské psychiky) a enema (anální lékařská procedura, případně sexuální pomůcka). Psychoanalýza, bizarní svět medicíny, temná zákoutí lidské mysli, sadismus, masochismus... To všechno jsou témata, z nichž Maynard James Keenan čerpá. Hudba Tool je tím nasáklá - depresivní, složitá, mnohovrstevná, náročná, těžká. Vložku mezi brutálními hlukovými stěnami v "Hooker With A Penis" a "Jimmy" obstará vylouhovaný flašinet. "Die Eier von Satan" připomene záznam okultního spolku neonacistů, přitom jde o v němčině předčítaný recept na vaření, který ale doprovází industriální podklad. "Ænima" je podobných libůstek plná. Ne náhodou mají Tool pověst filosofů s kytarou, ostatně jedním z inspirátorů tohoto alba byl komik a myslitel Bill Hicks, s nímž kapelu pojilo přátelství (zemřel v roce 1994). Debutové EP "Opiate" a první deska "Undertow" jsou syrovější, ale méně podmanivé. "Ænima" překoná i nástupce "Lateralus" a "10 000 Days", zvláště pro poslech poslední nahrávky by totiž člověk už potřeboval návod k použití.

"Ænima"

---

Co poslouchá...

Jaromír Merhaut
Budgie - Budgie (1971)

Budgie(Andulka), další z plejády přehlížených a přitom stylotvorných kapel. Pokud má někdo patřit do pomyslné první vlny britského heavy metalu, tak Budgie nepochybně. Dávno před nástupem punku dokázali do svého hardrocku narvat urputnost a určitou neomalenost, prostě s "ničím se nesranost". Hned první sabbatovský riff "Guts" z debutového alba nenechá nikoho na pochybách odkud vítr vane. Jen namísto Ozzáka mekoty, Burke skřehota. Kytarista Tony Bourge vyplétá prostor kolem dunivých tónů skvělými vrstvenými vyhrávkami i akustickou jemnohrou. Burke Shelley vedle seismické i sólující basy a žiletkového zpěvu vládne podle potřeby také mellotronem. Full forte pasáže v "The Autor" přímo vyvolávají nutkavý pocit, že ten natlakovaný, klokotající hrnec musí každou vteřinou bouchnout. "Nahá rozpadající se parašutiska" není psycho jenom názvem, zhulená sabatovština se skvělými fuzzy souboji strun a hlasivek - jak u starýho Zeppelínu. A když se přidají "smyčce", je to Black Led Crimson. Budgie sice nevládnou drtivou temnou silou jako Black Sabbath, je ale u nich co poslouchat v prvé i druhé dějové linii. Pudový hardrock s kouzelnými naivistickými malůvkami. Klasa, klasika.

"Zoom Club (live Warsaw 13.04.07)"