Co rozhoduje o tom, která kapela se může honosit přízviskem kultovní? Tahle a další podobné otázky se mi honily hlavou, když jsem se ve středu večer blížil k Divadlu Archa. Jestliže platí úměra čím méně vydaných alb tím větší kult, pak se The Sisters Of Mercy řadí mezi nejkultovnější kapely vůbec. Vždyť za téměř třicetiletou existenci stačil frontman Andrew Eldritch vydat pouhé tři desky. Ačkoli Eldritch před časem v několika rozhovorech uvedl, že v Praze zazní i nové skladby, bylo velkou neznámou, co muzikanti ten večer předvedou.

Úvod vystoupení The Sisters Of Mercy předznamenala mohutná kouřová příprava. První tóny bezejmenného intra a následné "Crash And Burn" zanikly v netrpělivém pískotu a řevu. Ve stejnou chvíli, kdy se zpěvák se dvěma kytaristy objevili na scéně, vběhla do koridoru pod pódiem ochranka. Cíl byl jasný: za žádnou cenu nedopustit, aby kdokoliv z publika pořídil byť jediný snímek. Marně pánové se sluchátky na uších a malými mikrofonky u úst chňapali mezi diváky. Čím méně byli úspěšní, tím méně přátelsky se tvářili.

První polovina setu patřila z velké části novějším skladbám a nutno podotknout, že publikum reagovalo vcelku chladně. První ohlas zaznamenala až stařičká "Marian". Ta se objevila už na téměř čtvrt století starém debutovém albu. S částí textu publikum zpěvákovi ochotně vypomohlo. Scéna se nořila do husté mlhy a jenom na pozadí bodových reflektorů vystupovalo trio temných siluet.

Od samého začátku se vystoupení potýkalo se špatným zvukem. S největší pravděpodobností to bylo dáno prostorem Divadla Archa, který za určitou hranici hluku prostě jít nemohl. Faktem ovšem zůstává, že takhle mizerný zvuk jsem na koncertě už dlouho nezažil. "Tobě ten zvuk přijde normální?" ptal se mě chlápek stojící za mnou. Za několik okamžiků došlo k úplnému kolapsu a několik okamžiků hrála pouze polovina aparátu. "We can't hear you!" křičel lámanou angličtinou muž za mými zády směrem k postavám zahaleným v mlze.

Těžiště druhé půli večera bylo postaveno především na starších a tedy dobře známých písních. Sestry dokonce oprášily předpotopní "First And Last And Always". Pořadí skladeb bylo důkladně promyšlené a vystoupení pomalu nabíralo na obrátkách. Při slavné "This Corrosion" se už publikum dostalo do té správné provozní teploty. Samotný závěr pak nemohl patřit ničemu jinému než hitové "Temple Of Love". Bohužel koncertní podoba této skladby byla ochuzena o uhrančivý vokál Ofra Hazy, přesto rozloučení s Prahou zajistila více než důstojné.

Odpověď na otázku, co je vlastně ta kultovní kapela, jsem ten večer nedostal. Místo toho jsem byl svědkem odosobněného vystoupení party, jejíž nejlepší roky jsou už nenávratně pryč. Stejně tak se nikdy nevrátí časy, kdy Eldritchovi a spol. působilo radost a potěšení hrát pro zástupy natěšených fanoušků. Za mnoho let existence se z muzikantství stala obyčejná práce a zdroj obživy. Nic proti, vždyť takových kapel jsou spousty, ovšem tento fakt se na výsledném dojmu z vystoupení nesmazatelně podepsal.

The Sisters Of Mercy, Praha, Divadlo Archa, 1.4.2009