Post rock je žánr, který překračuje obecné představy o hudbě postavené na kytarách. Ty dokáže využívat k budování ambientně naléhavých ploch, z nichž vytrhuje očekávanými, ale nikoliv jednoznačně odhadnutelnými erupcemi, k nimž posluchač vzhlíží coby emocionálnímu rozřešení. V neposlední řadě se pak jedná o žánr, který nutí hudbu opravdu poslouchat a své posluchače ponouká k tomu, aby si na něj našli čas.

I k hudbě Japonců Mono je na místě přistupovat s rozvahou. A oni ví, jak si posluchačovu trpělivost zjednat. Na svém pátém albu míří mimořádnou rovnováhou mezi klidnými a vzrušenými pasážemi, ale i kytarovým základem a smyčcovým přizvukováním ke své vůbec nejucelenější nahrávce. Na ní lépe než kdy předtím řežou strunami (a do strun), ale také navozují smyčcovou melancholii, jakou jsme mohli zakusit už na albu "Walking Cloud And Deep Red Sky, Flag Fluttered And The Sun Shined", oproti němuž je však "Hymn To The Immortal Wind" o kus živelnější.

"Hymn To The Immortal Wind" je deskou ovládnutou v souladu s nároky žánru kytarovými stěnami, jež jsou ovšem pokryty tapetami s nádhernými vzory, které je nádherné sledovat i při jejich repetitivnosti. A pak je zde doprovodný příběh, který je při poslechu desky záhodno předčítat z bookletu. Souvztažnost mezi přímočaře poetickým vyprávěním o několika kapitolách a jeho hudebním vyjádřením je výjimečná, díky instrumentálnímu charakteru hudby však ponechávající prostor pro vytváření našich vlastních obrazů. Hudba Mono totiž intenzivně svádí k metaforám, které jsou ale spíše jen popisem toho, co se nám při poslechu jejich hudby odehrává před očima. Nejvýstižnějšími jsou totiž nakonec obrazy, které vycházejí z přímého spojení s doprovodným příběhem. Obrazy plačících vrb, větru rozhánějícího popel zemřelého i sněhových vloček zastavujících čas, desku nenoří do klišé, ale přidávají jí na srozumitelnosti. Jsem stále v údivu z toho, jak jednoznačně se mi hudba spojuje s konkrétními místy osudově milostného příběhu, jehož četbu navíc nelze ve více než desetiminutových skladbách přesně načasovat. Myšlenky a pocity distribuují Mono dokonale.

Album nekolísá mezi poklidem a katarzní razancí, ale jedno zde ústí v druhé. Je to deska, která si přes svůj meditativní závoj neustále udržuje pozornost a která i ve svých nejvíce povznášejících chvílích zůstává naléhavou. Mono se nesmírně evokativně pohybují na hraně omamné chvíle, kdy se zkušenost z pozemského bytí překlápí v odchod na druhou stranu, jejíž krásy si můžeme představovat. Jako bychom ztráceli sílu v zasněžené krajině a po těle se nám naposled rozlévalo teplo. V souladu s postrockovými zvyklostmi nám album umožní momenty zastavení, zamyšlení i osvobozující extáze. A přece se jedná o nahrávku tak ucelenou, že o ní nelze v žádný její moment uvažovat v intencích žánrovosti. To, že nám pomůže osvobodit se od toho negativního, ještě neznamená, že se musíme potýkat s nezřízeným optimismem.

Člověk by chtěl Mono vymýšlet aristokratická přízviska, jejich hudba je přitom tak skromná. A "Hymn To The Immortal Wind" deska tak dobrá, až nutí, abyste o ní napsali něco jednoznačného, co by si kapela mohla dát za rámeček nebo na propagační materiály. A tak to píši: post rock ve své vrcholné formě!

PS: Mono se představí 7. dubna pražského publiku v Paláci Akropolis.