Když jsem se loni náhodou ocitl na koncertu Akona v Praze, byl jsem překvapen. Interpret, co má z nahrávek hlas, jehož se velmi rychle přejíte, se naživo prokázal jako vynikající showman s výborně sehranou kapelou. A nakonec i s tím hlasem to bylo lepší než z desky. Tehdy jsem si ho tedy automaticky hodil do pytlíku k interpretům, co vykvetou až na pódiu. Teď však přichází s další řadovkou. Zatím, bohužel, s tou nejhorší.

Jakožto jeden z nejmainstreamovějších umělců na planetě může vydat leccos, ale "Freedom" je otýpkou laciných melodií, ohraných vokodérů a tuctových textů. Vrcholem trapnosti je pak užívání zhruba pěti zvuků, jimiž začíná i singl "Right Now (Na Na Na)", s tímhle efektem totiž Akon blbne již od debutu. A našlo by se plno dalších momentů, jež naznačují vyčerpání nápadů. Nejhorší je, když interpret přestane překvapovat. Pokud uvážíme, že Akon od "Trouble" na studiové nahrávce nepřekvapil vůbec, pořád dělá to samé a ještě k tomu se sestupnou tendencí, je to už důvod k zamyšlení.

Je tady několik chytlavých písní. Jenže chytlavých tím stylem, že se jich rychle přejíte. Album "Freedom" může nekonečně dlouho vyhrávat u bazénů v přímořských letoviscích a bude to v pořádku, Akon s ním může obrážet ty nejžhavější letní párty, a vy z něj případně hojně uslyšíte na všech průměrných a podprůměrných diskotékách. Jenže při poslechu doma se dostáváme do stavu, kdy prohlížíme stěny, přemýšlíme, jestli už není čas zase vymalovat, a hlavně pomalinku přecházíme do klimbání.

Jedinou opravdu silnou písničkou je závěrečná "Freedom", jenž dokáže rozdrtit hitparády stejně spolehlivě, jako na minulém albu "Don't Matter". Jenže to nestačí. Příliš mnoho balastu, příliš mnoho stejných zvuků, únavně staticky nastavená BPM a moc okaté kopírování sebe samotného. Nezachránili to ani hosté, ani několik písní, co budou bydlet celý rok na MTV. Akon se snažil udělat z prdu kuličku a přetěžký úkol nezvládl .Stejně jako hromada lidí před ním. Výběr z "Freedom" by totiž stačil tak akorát na lehce nadprůměrné EP.