Před více než dvěma roky se Bono Vox, frontman největší skupiny současnosti, nechal v rozhovoru slyšet, že se U2 deskou "How To Dismantle An Atomic Bomb" dostali na konec jedné hudební etapy. Že od příštího alba už budou znít jinak. A stalo se. Jenže U2 na aktuální novince "No Line On The Horizon" sice zní jinak než na atomovce, ale žádný výrazný posun do neznáma se nekoná. Výsledkem je totiž lovení v ozvěnách minulosti a inspirace svou mladší verzí. U Václava Trávníčka z toho byla v hlavní recenzi sedmička, kterou v makrorecenzi udělili jen dva redaktoři. Zbytek byl k U2 ještě přísnější a stáhl průměr na nepříliš přívětivých šedesát procent.

---

Miroslav Böhm - Očekávané fárání do vlastní minulosti (7/10)
Vztah k interpretovi: Kriticky kladný. A to jak ohledně "Achtung Baby", tak posledních dvou desek.

Zásluhy a šedé vlasy jako neprůstřelné alibi je blbost. Jedny z nejlepších desek Boba Dylana mají čísla patnáct, šestnáct a třicet dva, takže i irská dvanáctka by mohla být - pokud to U2 v sobě ještě mají - stejně progresivní a nasraná jako "The Joshua Tree". "No Line On The Horizon" má ale s "The Joshua Tree" společnou maximálně pro U2 typickou open-space atmosféru, do které jsou však již opět zasazovány postdevadesátkové opusy, na kterých U2 postavili poslední dvě desky. Zvukově stojí rozkročená někde nad vzorovým "Achtung Baby", divným a nehitovým "Popem" a experimentální "Zooropou", jen postrádá jejich elán a uvěřitelnost. "No Line On The Horizon" by byla ideální jako ztracený článek mezi rokem 1997 a "All That You Can’t Leave Behind". Krok od pokusů a experimentů směrem k mainstreamu. Jenže tohle U2 o nějakých deset let zaspali, takže výsledek působí jako v podstatě očekávané fárání do vlastní minulosti, které postrádá kouzlo jedinečnosti. Ale Edge je pořád Edge, Clayton je ve formě a Bono píše nejlepší texty za posledních patnáct let, takže průser to není.

Honza Průša - U2 takoví, jaké je chcete mít (7/10)
Vztah k interpretovi: Kdo by je neměl rád...

U2 to mají těžké. Nikdo po nich nechce progresi, nikdo po nich neočekává revoluční desku. "Popem" si ověřili, že úkol poprockových mastodontů je znít jako v době, kdy vznikala jejich legenda. A tak to dělají. To, co umí nejlíp, to, čemu lidi rozumí, a čím je dokáží nejlépe oslovit. Předchozí atomová deska mě moc nebavila, nenašel jsem na ní žádnou skladbu, kterou bych chtěl slyšet na koncertě stejně rád, jako jejich největší hity a po pár týdnech, co jsem se jí věnoval, jsem ji odložil. V případě chuti na Bona & spol. jsem se pak vracel k osvědčeným kouskům jejich diskografie. Album bez proužků je na tom o něco lépe a alespoň tři songy z něj si dokázaly najít cestu mezi bezejmenné ulice. A mezi námi - nic víc od největší irské legendy nepotřebuji. Kapela, která vznikla dva měsíce před mým narozením, tak splnila všechna má očekávání. A i když objektivně a v kontext u jejich tvorby hodnotím pouhou sedmičkou, považuji "No Line On The Horizon" za nejlepší desku, kterou nahráli v posledních patnácti letech.

Michal Koch - Čtyři pecky a vata (6/10)
Vztah k interpretovi: Velmi pozitivní. Mám rád U2 ve všech jejich polohách, což dokazuje, že měl-li bych jmenovat svá tři nejmilejší alba, budou to "Joshua Tree", "Achtung Baby" a "Pop".

Nemám v oblibě řeči o dinosaurech nebo o tom, že když někdo působí na hudební scéně desítky let, tak nemůže už z principu vydat dobrou desku (slyšeli jste třeba nejnovější tři alba Paula McCartneyho?). Musím ale tentokráte přiznat, že U2 přes všechny řeči o návalech inspirace neměli při skládání a nahrávání "No Line On The Horizon" zrovna nejlepší formu. Ano, jsou to natolik zkušení hudebníci a vypsaní skladatelé, že vysloveně špatnou nahrávku asi vyplodit ani nedokáží, ale ač jsem jejich novince dal podle svého zvyku opravdu hodně možností a desku jsem slyšel vskutku mnohokrát, tak pro mne zůstala albem čtyř vynikajících pecek, ze kterých jsem nadšený ("No Line On The Horizon", "Magnificent", "Get On Your Boots" a Stand Up Comedy"), a sedmi vatoidních vyplňovaček. Jestliže pánům zbylo tolik skladeb, že na podzim hodlají vydat bratříčka téhle nahrávky, pak možná měli více přebírat již teď. Ano, mám U2 rád, ale nadšení mnohých recenzentů v tomto případě opravdu nechápu. I když pravdou je, že obal desky je úžasný.

Peter Marek - Skvěle zahraná nuda (5/10)
Vztah k interpretovi: Od patnácti jsem je téměř nekriticky zbožňoval. V posledních letech moje nadšení ale bohužel čím dál víc opadá.

Přiznám se, že po předcházejícím albu jsem neměl příliš velká očekávání. Vyslechnutí singlu "Get On Your Boots" mě v tom jenom utvrdilo. Možná i proto jsem nebyl až tak zklamán, když se ke mně dostal zbytek alba. Považuji ho sice za zajímavější než předchozí "How To Dismantle An Atomic Bomb", ale i tak mě ničím neokouzlilo jako starší nahrávky. Jedná se o průměrnou desku, nijak významnou, nijak převratnou. Nic zajímavého se tu neděje a až na pár momentů je to prostě nuda. Sice se skvělým a čistým zvukem a dobrou technikou, ale pořád nuda. U2 mě odjakživa fascinovali právě proto, že nestáli na místě. Nebáli se experimentovat a přicházeli s novými a poutavými nápady. Ty se ale bohužel poslední dobou zjevně vytrácejí. Dělají to, co už předtím dělali, opakují se ale o dost blběji. I když se mi to neříká lehce, svůj vrchol už mají dávno za sebou. Po více než čtyřletém čekání nic moc.

Tomáš Parkan - Kam dali U2 koule a smysl pro dobrou písničku? (5/10)
Vztah k interpretovi: "Pop" je skvělá deska a "How To Dismantle An Atomic Bomb" v porovnání s novinkou vlastně taky.

O deskách velkých kapel se občas píše, že nenatočit je právě daná skupina, tak to bude album, které budou všichni obdivovat. Jenže u velkých kapel bývají očekávání obrovská, a tak jsou "jen" povedené kousky spíš normou. U "No Lines On The Horizon" je to ale úplně opačně. Nahrát takovýhle album někdo jiný, nedej bože nějací debutanti, neštěkne po ní ani pes. Jenže jsou to U2 a pozornosti je poměrně dost. Tahle deska je až neskutečně nudná, na pár výjimek prakticky bez nápadu a nebýt prvního singlu a "White As Snow" bez opravdu dobré písničky (těch slušných se taky pár najde). Nejhorší na tom ale je, že od předchozího alba Bono a spol. asi někde potratili koule; jako by už nebyli rocková kapela. Troufnu si tvrdit: zůstat u producentského kormidla Rick Rubin, tato slova bych psát nemusel. O "How To Dismantle An Atomic Bomb" jsem před pěti lety psal, že je to jako velká voda bez erozivních účinků. Budu-li se držet tohoto přirovnání, pak "No Lines On The Horizon" je spíš takový poklidný potůček občas se přehoupnuvší přes menší kamínek. Je to dobré, ještě stále teče, ale bacha na stojatý vody, aby to v nich nezačalo zahnívat.

---

Album: U2 - No Line On The Horizon
Průměrné hodnocení: 6,0/10
Celkový čas: 53:43
Skladby: No Line On The Horizon, Magnificent, Moment Of Surrender, Unknown Caller, I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight, Get On Your Boots, Stand Up Comedy, Fez - Being Born, White As Snow, Breathe, Cedars Of Lebanon