Když v létě roku 2006 Lily Allen definitivně potvrdila, že blogové šílenství, které se okolo její mladé a neklidné osoby rozpoutalo, nebylo jen zoufalým voláním Albionu po Mikeu Skinnerovi s push-up košíčky, asi málokoho napadlo, že za necelé tři roky bude všechno jinak. Lily Allen si pro svou druhou řadovku nenachystala stejný scénář, jako pro úspěšnou albovou premiéru "Alright, Still", ale zaplatila si management Jamese Blunta a týpka, co píše hity pro Pink. To aby Madonně a Britney ukázala, co jsou britské holky vlastně zač. U Honzy Baluška z toho byla v hlavní recenzi osmička, nad kterou pětičlenná sestava naší další makrorecenze moc polemizovat nehodlá. Výsledkem je pak čtyřiasedmdesát procent v průměru.

Dan Hájek - Jsi to ty? Kdepak, nejsem! (8/10)
Vztah k interpretovi: Její první album mě tolik neoslovilo, netuším proč. "The Fear" to změnil.

"It's Not Me, It's You" mě překvapivě baví a zastávám názor, že Lily to s tímhle kusem hravě natře Britney a Lady GaGa. Je to neotřelé, vyzývavé a hravé - to je pro ni velké plus. Jen mi už přijde trošku ohraná písnička na věčné anti Bush téma ve "Fuck You", i když je to tak typicky rozverné, jako když si pětiletá holčička na pískovišti zpívá místo "Skákal pes..." před desátou vypípanou hříčku "Fuck You". Zajímavé zjištění přináší "Who'd Have Known", pod kterou jsou v kreditech podepsaní vedle Lily a Grega Kurstina i kompletní Take That. Na své druhé desce tahle nenápadná, ale holka s pěkně proříznutou pusou válí, mixuje styly a srší jednoznačně velkými hity ("The Fear", "I Could Say"). Pokud už Greg spolupracoval s mnoha tvářemi showbizu, přijde mi, že spojení s Lily mu vyšlo nejlépe. Nejsou tu žádná žánrová omezení, přestože vše stojí na uspořádaném elektronickém základu. Až se mě někdo v prosinci bude ptát na popové album roku, toto mezi nimi chybět nebude. Nejsem si ale zcela jist, zda se už našla nebo ne.

Tomáš Tenkrát - Odbouchne dosavadní vládce hitparád (8/10)
Vztah k interpretovi: Opravdové sympatie přesně ode dne, kdy vyšel tento článek.

Lily a její tvůrčí tým se s chutí rozeběhli do otevřené náruče i těch nejmainstreamovějších rádií všude na světě. Přesto si ale dokázali zachovat velmi vysokou úroveň a všem škarohlídům, co si myslí, že ryzí pop nejde dělat na úrovni, zase jednou dali pořádnýho facana. Pryč s experimenty, seškrábali poslední zbytky nálepky, která dávala tušit, že se Lily Allen proslavila dost undergroundově pomocí mixtapes, a skočili po hlavě do popu. A udělali dobře. Je to krásná a čirá deska, co nemá žádný komplex, na nic si nehraje, přesto dokáže pobavit zapřísáhlé indierockery stejně jako fanynky Avril Lavigne. Lily Allen a její přátelé jasně ukázali, co to znamená, když hudba sbližuje. Tohle album musí mít rád každý. Rozevlátý polozpěv-polorecitaci Lily, texty, které si chcete zpívat a navíc nejsou blbé, a extrémně chytlavé melodie, co se nemají tendenci ohrávat. To jsou hlavní ingredience smíchané v dostatečně moderním TNT "It's Not Me It's You", které má šanci zcela právoplatně odbouchnout dosavadní vládce hitparád. Je to deska, co nic neřeší a co se nabízí k poslechu vždy, když se vám na hudbu nechce plně soustředit.

David Věžník - Obě letošní desky The Bird And The Bee se povedly (8/10)
Vztah k interpretovi: Hype kolem debutu mě nechal chladný, ale že by se mi ta deska hnusila, se taky říct nedá.

Když se loni v létě z jedné zlínské rozhlasové stanice poprvé ozvala píseň "GWB", byla poznat Lily Allen okamžitě. A nebylo to jen v té křehkosti, s jakou si prozpěvuje to "Fuck you", a určité drzé vlezlosti, kterou se vyznačuje řada jejích předchozích singlů. Tahle píseň se zkrátka povedla a já ji mám rád pořád, i když tehdy jsem ji slyšel z toho rádia dvakrát denně. Pak se ukázalo, že novou desku Lily Allen bude produkovat Greg Kurstin, a kruh se uzavřel. The Bird And The Bee, to je pro mě jeden z prototypů ultrapopu. O "It's Not Me, It's You" se pak dá s nadsázkou prohlásit, že obě letošní desky TBATB se povedly. Kurstin do popěvků Allen vložil jistou dávku melancholie opředenou těmi svými oblíbenými harpsichordíky a orchestříčky ("I Could Say" nebo "Chinese" jako by z nějaké desky jeho grupy odpadly), přitom ale zachoval ležérní projev zpěvačky. A co je nejvíc, dohromady se to skvěle doplňuje. O pichlavosti napadnutých textů nemluvě. To album je rozhodně docela dost "sýrové" a ještě víc "žvýkačkové", zároveň je ale výborně zprodukované, a stává se tak provinilým potěšením na první dobrou.

Robert Hübner - Sexy drzost (7/10)
Vztah k interpretovi: Dosud jsem bral Lily Allen jako další z plejády roztomile drzých Britek, jejichž hudba jde mimo mě. Nyní se ale mé skromné názory dávají do pohybu.

Prvnímu singlu Lily Allen "Smile" jsem nikdy nepřišel na chuť. Přesto mě k té holce něco táhlo. Možná to byl její přidrzlý sex-appeal (nedávno jsem omylem nahlédl do dětského plátku Bravo a spatřil článek o Lily Allen, kterak šla pařit s holým zadkem), možná to byla konstelace hvězd podílejících se na její nové desce (Robbie Williams, Kaiser Chiefs atd.). Tak či onak, intuice nezklamala. Albová dvojka sice potěší jen průměrnými melodiemi a Lilyiny vokály se bojácně drží v té nejjistější poloze, ale je tu jedna věc, která mě o desce přesvědčila. Texty. Vtipná a perverzní "Not Fair" či kousavá "The Fear". Lily zpívá o tom stejným, o čem všichni ostatní, ale trefnost, s jakou své postřehy o lásce, drogách, sexu a neduzích společnosti servíruje, se jen tak nevidí. Lily je taková popová Lady Sovereign. Neodpustím si také srovnání s padlou královnou britské scény Amy Winehouse. Lily je sice jen skoro tak geniální a jen skoro tak drzá jako Amy, zato však má radši sebe než láhev vodky, a tak věřím, že až jednoho krásného dne dostane nabídku nazpívat pilotní song k Jamesu Bondovi, výsledku se dočkáme.

Radek Londin - Lepší než debut... vlastně ne (6/10)
Vztah k interpretovi: "Smile", "LDN" a "Knock 'Em Out" byly mé hity roku 2006.

Poslech novinky nejužvaněnější celebrity britských ostrovů ve mně v určitých situacích vyvolává těžko vysvětlitelnou únavu, která se občas překlopí ve vztek. Debut jsem měl rád a přestože je "It's Not Me, It's You" v mnoha směrech ambicióznější, tolik nebaví. Možná chybí kouzlo léta 2006 a pocit, že tohle je něco nového - popovější Mike Skinner v sukni. A chybí větší hity, přestože "The Fear" se povedla. Osobní témata doplňují celospolečenské apely a hrot její tužky se nijak neotupil, i když zpoza ironie často vykukuje naivita. Její osobnost je bohužel tentokrát daleko zajímavější než hudba. Elektronické podklady jsou odvážnou snahou o posun. Producent Greg Kurstin dělá co se dá - chvíli zkouší country dupáček, pochodovky, pouťové fanfárky nebo zaprášené boogie woogie, těžko však skryje, že je to vlastně dost na jedno brdo. Trochu se mění nálada, ale Lily zpívá všechno stejně. Celé album pluje v syntetickém oparu a paradoxně uspává. Ale pořád je pětkrát lepší než její pubertální kopie Katy Perry.

---

Album: Lily Allen - It's Not Me, It's You
Průměrné hodnocení: 7,4/10
Celkový čas: 42:40
Skladby: Everyone's At It, The Fear, It's Not Fair, 22, I Could Say, Go Back To The Start, Never Gonna Happen, Fuck You, Who'd Have Known, Chinese, Him, He Wasn't There