Přestože občas polevují v říznosti elektrických kytar a oddychují ve chvílích akustického vybrnkávání, hudební základ "Okamžiku" spočívá v crossoveru. Můžeme zde nacházet paralely s krucipüskovskou poťouchlostí i ozvuky Dark Gamballe. Neustálé střídání poloh však nejenže nedá žádné z nich plně vyniknout, ale působí až příliš bezradně.

Touha po rozletu je sice ve snažení Spleen? (Bandzone.cz) zřetelná, od země se ale odlepit nedokáží, a tak namísto dynamičnosti volí neustálé odskoky k novým a novým melodiím. Díky nim dokáží odpoutat pozornost od nedotažeností, avšak takovéto útěky vydrží vždy jen krátkou chvíli. Ze všeho nejvíce pak kapele škodí neschopnost přicházet s opravdu nosnými melodiemi, kterou doprovází vokální průměrnost. A když už se dostaví náznak silnějšího motivu ("Pevnej bod", "Co s tím?"), srazí ho podivně plochý zvuk. Ten sice přeje rovnocenně všem nástrojům, ale jako by ignoroval jejich dynamiku. Což stojí v přímém kontrastu k aktuální desce "Bestiari" českotěšínských Ador Dorath, jejichž klávesista Martin Roženek stojí i za zvukem "Okamžiku".

Že nechtějí stát na místě, je zajisté vítané - jen se občas zdá, že tak Spleen? činí z nedostatku pevné půdy pod nohami. Z rozletů do všemožných směrů se tak stává nejisté přešlapování. "Okamžik" je plný rozporů, které začínají u toho, že spíše než o titulní pomíjivý moment usiluje kapela o vystižení komplexnějšího světonázoru. V textech se perou snahy o imprese a profláknuté alegorické pomrkávání ("Babylon"), nasamplovaný výrok Jiřího Paroubka pak (ať už si o předsedovi socialistů myslíme cokoliv) působí v prvé radě infantilně a přispívá k tomu, že tato nahrávka nárok na nadčasovost opravdu nemá.

Spleen? - otazník v jejich názvu až příliš symbolicky upozorňuje na nevyrovnanost - chtějí být rošťáky i filosofy života. Z jejich snahy ale vychází spíše relativně sympatické mudrlantství ovládnuté snahou hovořit o lecčem, ovšem více z legrace než touhy po trvalém sdělení. Nakonec tak stojíme před deskou kapely, která má přes všechny stylové veletoče blíže k mainstreamu než alternativě, neví, zda nadřadit tvrděrocková východiska svým méně konvenčním tužbám. A je ze všeho nejvíce výjimečná svou snaživostí.