Druhá deska zpěvačky a skladatelky Essie Jain ji spolehlivě řadí mezi ty interpretky, které staví na čistém výrazu svého hlasu. Subtilnost "The Inbetween" nejlépe vystihuje skutečnost, že důraz je zde kladen na tóny, nikoliv akordy, neřku-li refrény. Na to, abychom ji označili za divu, je příliš útlocitná. Na písničkářku zase nedostatečně egocentrická. Nenásilnou dominantou je však jednoznačně hlas zpěvačky, občas nenápadně podpořený mužským vokálem, smyčci či obojím. Prostředky k oživování melancholických skladeb užívá Essie jen spoře, nicméně když už tak činí, v chytlavosti si nezadá ani s takovými Goldfrapp.

Přes veškerý intimní nádech, který nikdy nebudí dojem vlezlosti a uplakanosti, není Essie ani v nejmenším upejpavá. Ba naopak - zdravá autorita jejího hlasu připomene i universální matku Sinéad O'Connor. Kolébavé, ale nikoliv konejšivé rytmy prvních skladeb dospějí až k rozvernější kabaretní vybrnkávačce "The Rights". S koncem alba Essie Jain naopak zvolňuje až k jakési obřadnosti a jako by začala experimentovat a cíleně znesnadňovat pohodlný poslech.

Ve chvílích, kdy se houpavé rytmy stylově lehce přiblíží ke country, je zřejmé, že by se Essie mohla vydat do vod poprockové přímočarosti. V New Yorku usazené Londýňance však činí o poznání větší radost splývání v mělčinách, kde je klid narušován jen příjemnými rozptýleními. I otevřené texty působí, že by mohly podporovat mnohem agresivnější skladby. Na to, aby sloužily útočnějším kompozicím, si však Essie Jain až příliš libuje v každém tónu, který jeden po druhém řadí do celků spíše rozjímavých.

Ani odtažitý závěr desky tak docela nesmaže silný dojem z její první poloviny. Album končí, hodina pokročila a my se oklikou přes kabaretní šantán vracíme zpět do kavárny, kde je na čase dát si něco ostřejšího. Tedy za předpokladu, že ve vás takový drink rozlije podobně jako "The Inbetween" pocit stupňujícího se klidu.