První informace o nové desce skupiny Dva mě uvedly do rozpaků. Folk neexistujících národů? Fiktivní jazyk? Není to jen způsob, jak se šikovně vyhnout vymýšlení smysluplných textů? Je možné smíchat folk, tango, beatbox, disco a etno? Není to už příliš? Po několika poslechnutích celé desky se ale ukázalo, že není.

Samotné CD mi už na první pohled imponovalo obalem se svěžími malůvkami. Vypadají trochu jako čmáranice předškolních dětí, ale zároveň jsou zvláštním způsobem vyspělé. To jsem ještě netušila, jak výmluvný booklet je. Celé album spojuje skoro až infantilní hravost a svěžest se špetkou improvizace. Podle producenta je v některých místech desky slyšet kromě vlastní hudby i cvrkot kobylek, káňata lesní, jezevčík Ferda, amplion z nedalekého lesa a bublání zavařovaných okurek. Deska se totiž natáčela v chalupě v téměř opuštěné vesnici Padouchov pod Ještědem.

Ona a On, v civilu manželé Kratochvílovi, tvoří ambiciózní těleso Dva už od roku 2006. Jsou tak hraví, tak frivolní, tak melodičtí, tak etničtí a tak jiní, že není možné je zaměnit s jinou českou kapelou. Nápad s neexistujícími jazyky sice Dva sdílejí třeba s Čankišou, ale jejich hudba se navzájem liší, i proto, že na "Fonóku" jednoznačně převažují ženské vokály.

Svoje hraní vám nenaservírují po kapkách, ale hezky najednou a zhurta, aby vás uchopili intrem a nepustili, dokud deska nedohraje. Ona fascinuje zpěvem, který sahá od šansonu, přes kmenové popěvky a operu až k rumunským lidovkám, udává svým hlasem rytmus, je povrchní, ale i zadumaná. On zas ohromuje beatboxem, který nejenže do celé avantgardní směsi zapadá, ale dokonce by bez něj hudba byla výrazně ochuzená. Všechny jednotlivé skladby jsou zvukově bohaté, s melodickými linkami dechových nástrojů, kytarovým doprovodem a s hlasem Báry Kratochvílové v popředí. Nejde o album, které vás dostane napoprvé. Chce to nechat ho v přehrávači rotovat několik hodin, splynout s mnohovrstevnými zvuky a trochu se soustředit.

Při poslechu vás možná napadne, že jazyky, ve kterých Dva (MySpace.com) zpívají, nejsou vymyšlené. Nejspíš často pochytíte nějaké slovo - jazyky kapely totiž nejsou na sto procent imaginární, ale částečně založené na reálných základech. Při listování bookletem byste určitě objevili maďarštinu, finštinu nebo francouzštinu. Kromě už zmíněných dadaistických malůvek a textů v bookletu najdete i překlady skladeb do češtiny, u kterých se možná dobře pobavíte. Slova písní mají svoje zvláštní kouzlo a poetiku, jako třeba ve "Fin": "Našla jsem při vaření v kusu mražené zeleniny tuhle písničku a taky pračlověka".

Přestože jsou Dva především etniční, nevyhýbají se moderním technologiím, zvukovým experimentům, nejrůznějším smyčkám a dovedně je mixují se svým etno popem. Díky téhle dadaistické kombinaci dosáhli něčeho, po čem touží většina muzikantů - jsou originální a jejich zvuk si s něčím jiným spletete jenom stěží. Deska obsahuje jak hitovky jako rozjuchaný "Disco Cirkús", které si na účet určitě připíšou nejedny protančené boty, tak písně, které jsou někde pod tím barevným nánosem zvuků a hlasů melancholické.

Na výsledném zvuku alba se podepsal i fakt, že se na jeho vzniku podílel berlínský producent Jayrope, který ve svém oboru není žádný elév. Má už totiž na triku spolupráci například s Arto Lindsay, Rechenzentrum nebo Atari Teenage Riot. Podle kapely byla jejich společná tvorba přínosná pro obě strany. To je na Fonóku znát. Působí, jako by bylo možné si laskavou něhu a dětskou rozjívenost pustit rovnou z CD přehrávače a nechat je rozplynout se v místnosti. Jako by se vám z repráku nelinul jen zvuk, ale i barvy, chutě a tvary. Bohužel ale zatím zase nezbývá než si užívat melodie z "Fonóku" a napjatě čekat, kdy a jaké překvapení nám přinese druhá deska.