Zmíněný Damon Albarn se potkal s Tony Allenem v britské superkapele The Good, The Bad And The Queen. Proč připomínat tuhle provařenou spolupráci hned na začátku? Možná v souvislosti s tím, že i přes vyšší cenu lístků byla ve středu Akropole plná a nabízí se myšlenka, jestli to nebylo právě díky Allenovým výletům do světa popu. Některé předchozí africké počiny festivalu Respekt totiž bojovaly s nižším zájmem veřejnosti. Jenže Allen je hvězda nadžánrové svítivosti a jen přiblížení jeho příspěvku hudebnímu světu by vydalo na samostatný článek, který je ostatně k dispozici na stránkách festivalu. Pointou prvního odstavce budiž konstatování, že se pan Mámšestkončetin v čele Afrobeat Orchestra odvděčil bezmála dvěma hodinami hutného afrofunku.

Víření bubnů a změť nástrojů se najednou proměnila v pevný groove. Krátce po osmé hodině začal klasickým kusem "Asiko" večer, kterému nevládl jen kapelník zubící se zpoza sestavy bicích, ale patřil stejně tak každému ze členů Afrobeat Orchestra (Nicolas Giraud - trubka, shakere, Fixi Bossard klávesy, syntezátory, vokodér, Rody Cereyon - baskytara, Claude Dibongue - kytara, Tony Allen - bicí). Přiléhavější by bylo označení kapela. Překvapivě chyběli perkusionisté a dechovou sekci obstaral sám Nicolas Giraud s trubkou, kterou si ale občas namnožil efekty. Hrají spolu už nějaký čas, i když si pan kapelník v poslední době několikrát odskočil k Hypnotic Brass Ensemble. Ať už se ponořili do hlubokého jamu jako právě v "Asiko", kde často rozvolněným přístupem "sólo má každý a vlastně nikdo" připomínali Milese Davise za časů Bitches Brew, nebo rozjeli sekaný afro pop jako v "Too Many Prisoners", vždycky bylo co poslouchat a na co tančit.

Tony Allen alias Afrobeat Pusherman ukazoval, co načerpal z bohaté studnice polyrytmů tradice Yoruba, ale klidně v mžiku přešel do rovného beatu, který se více hodil k sólu trumpetisty Nicolase Girauda - hlavního showmana, jenž se staral o taneční vložky nebo roztleskávání publika. Třeba na začátku "Kindness" se k Nicolasovi přidala i část kapely a hned tleskal celý sál. Nebyla to pro královsky se bavící muzikanty žádná výzva, publikum už měli dávno ve své moci. Soupeřem jim naštěstí nebyl zvuk. Alespoň poblíž zvukařova stanoviště přenesl každý záchvěv činelu, jemný úder do kláves nebo proměnlivý slide barevné hry kytaristy Dibongua, který vypadal jako Lil Wayne za dvacet let.

Jako hlavní cíl kapelník a jeho band nepochybně vyhlásili tanec. V tomto směru uspěli na jedničku. Tanečníků bylo více než pokyvovačů a postávače těžko hledat. Krátce před desátou hodinou přišlo varování, že přichází poslední kousek, včetně komicky zmateného Allenova představení muzikantů. Varování se bohužel ukázalo jako pravdivé. Řev a pískot se nevytratil ani poté, co se rozsvítila veškerá světla a rozezněla podkresová hudba a tak se kapela přišla alespoň ještě jednou uklonit. "Chtěli jsme zahrát více, lidi byli fantastičtí, ale organizátoři byli kvůli desáté hodině proti," vysvětlil později klávesák Fixi Bossard při navazující afro-tancovačce na vedlejší scéně. Až na lídra tam dorazila celá kapela, poklábosila a ukázala, že umí i na parketě.

Afrobeat zažívá silné období. Získává vliv ve světě rocku a popu, stačí si poslechnout desky TV On The Radio, Vampire Weekend nebo skvělé ípíčko BLK JKS. Není se čemu divit. Je taneční a funky, přitom dává velký prostor muzikantům i duši při spirituálních toulkách. Tony Allen je bezesporu nejvýznamnějším propagátorem jeho neředěné podoby, což v Praze jen potvrdil. "Neber moji přívětivost jako slabost," zpíval v jednom z vrcholů koncertu. Pane Allene, určitě ne, protože tohle byla vážně síla.

Kouzelný večer připomíná také rozsáhlá fotogalerie.

Tony Allen, Palác Akropolis, Praha, 25.2.2009