Otázkou je, zda někdo od U2 očekával, že po třiceti letech existence ještě natočí přelomovou desku. Pokud ano, bude zklamán. Pokud ne, bude dvanáctou studiovku irské party velebit. Bono a spol. nahrávali ve třech studiích: marockém Fezu, domovském Dublinu a v Olympic Studios v Londýně. O porodních bolestech, které desku provázely, jsme už psali, proto pojďme přímo na věc. U2 na nové kolekci zůstali věrni směru, na který se vrátili v roce 2000 s deskou "All That You Can't Leave Behind". Do jisté míry jednoduché poprockové písničky s tradičním rámcem a klasickým U2 soundem nalezne posluchač i zde. Nejde o nic převratného, překvapivého nebo v pravém slova smyslu invenčního. Irům se navíc přihodilo to, co je u kapel, které jsou na scéně dlouhou dobu, docela běžné: začínají se opakovat. "Cedars Of Lebanon" zdraví na dálku dvanáct let starou "Wake Up Dead Man", "Unknown Caller" zase zvukem i strukturou připomíná "Walk On", přestože jde o možná nejlepší song na desce.

Navzdory tomu jde o inteligentní a dobře napsaný poprock, který už jaksi patří ke standardům U2. Klasické stadiónovce (a možná budoucímu velkému hitu) "Magnifficent" dominují bicí Larryho Mullena, křehké baladě "Moment Of Surrender " výrazný Bonův vokál, posazený na poslední dobu nezvykle vysoko.Tyto dvě skladby společně se zmiňovaným "Unknown Caller" a údernou "Breathe" patří k páteři desky. Kolem té je opředen zbytek skladeb, z nějž nejvýraznější jsou dvě: "Fez - Being Born" s rozbitou kompozicí a "Get On Your Boots", pilotní singl a bohužel nejslabší článek kolekce.

Přestože jde snad o poctu Queens Of The Stone Age (viz jejich "Hangin' Tree"), nezachraňuje jej ani tvrdá basová linka Adama Claytona, ani struktura á la "Vertigo", ani lehké ozvěny "Achtung Baby", ani docela dobrý surrealistický videoklip. Přesto v kontextu desky zní přirozeněji než jako samostatný singl, protože její atmosféru výrazněji nenarušuje. V polovině desky ční jako malé připomenutí toho, že vždycky může být hůř.

U2 novou deskou potvrdili, že i v roce 2009 umí psát dobré songy, ale zároveň také to, že už se od nich ničeho překvapivého nedočkáme. Balancují na úzké hraně - nalevo od nich je krajina hudebních klišé, napravo genialita. Na "No Line On The Horizon" se jim daří nesklouznout ani na jednu stranu.

Irové už svoji úlohu v hudebním vývoji odehráli. Točili jednoduché poprockové desky, experimentovali s elektronikou, nahrávali s Pavarottim. Na kontě mají několik sošek Grammy a miliony prodaných nosičů. Bono zachraňuje třetí svět (až někdy zapomíná na manželčiny narozeniny) a může se honosit několika státními vyznamenáními. Co od takové kapely ještě očekávat? Já už neočekávám nic, jenom jim přeji, aby v poklidu zestárli a pokud budou jejich další desky alespoň takové, jako je "No Line On The Horizon", pak budou mít i nadále mé sympatie. Na udávání hudebních trendů jsou tu dnes jiní.

PS: Jak vidí "No Line On The Horizon" dalších pět redaktorů musicserveru, se dočtete v chystané makrorecenzi.