Nebýt té nenáviděné soutěže Česko hledá SuperStar, zřejmě by měl večer 7. února v pražském Semaforu zcela jiné obsazení. Patrně by nikdo neznal Naďu Válovou (především tedy Michal Horáček) a otázkou také je, jestli by talentovaná houslistka Anna Mlinariková byla už v téhle době tak populární, kdyby nebyla v doprovodné kapele Anety Langerové. Avšak to jsou jen kdyby...

Anna Mlinariková pojala koncert lehce jako divadelní představení, včetně tří gongů na počátku a přestávky uprostřed. Hlavní roli hrála absolventka bostonské Berklee College Of Music a její tříčlenná kapela. Drtivá část skladeb bez Nadi Válové pocházela z jejího prvního CD "The Very First", které vydala na své vlastní značce koncem minulého roku. Hrála se velká škála stylů: od klasiky v moderních aranžmá, kdy si leckdo z přítomných mohl vybavit Vanessu Mae, přes ragtime a filmové melodie až třeba po Metalliku či přídavek v podobě Montyho čardáše.

Annu doprovázela podle jejích vlastních slov nová kapela v jazzovém složení bicí, basa a piáno. Pokud bych měl posuzovat muzikanty sólo, pak by to byly jen slova chvály, ale společně to občas ještě mírně dřelo. To ovšem nic nemění na faktu, že pokud hrála Anna Mlinariková sama instrumentálně, snad každý v sále se nutně musel soustředit pouze na charakteristický, hutný zvuk houslí, jenž jen v několika sólech přepustil pozornost k ostatním nástrojům. Ukázala se jako vynikající muzikantka a mě obzvlášť zaujalo její pizzicato i herní zaujetí, i když v tom má například oproti Lucie Micarelli ještě velké rezervy.

S příchodem Nadi Válové k mikrofonu předchozí řádky přestaly platit. V tu chvíli v sále byl pouze jediný nástroj - neskutečně hluboký hlas vyprávějící nejrůznější hudební příběhy. Určitá tenze mezi hlasivkami a ušima diváků, která se v sále v tu chvíli nacházela, jde jen velmi těžko popsat slovy. I když zpívala písně z repertoáru Hany Hegerové či Marty Kubišové, vždy jim vtiskla zcela nový a odlišný nádech. Svým zpěvem dokázala navodit naprosto jedinečnou atmosféru, která místy nechávala zapomenout na to, že rovnocenným partnerem by jí měly být housle. Souhlasím, že tahle zpěvačka je momentálně naše nejnadějnější šansoniérka. Jediná písnička, která mi k ní nesedla, byla "Čekej tiše" Evy Olmerové.

Naďa Válová ovšem nebyla hostem jediným. Ve skladbě "Hotel Ritz" se nejprve vokálem a pak i hrou na trubku mihnul herec Semaforu Michal Stejskal. Zatímco jeho zpěv byl takový herecký a ve srovnání s Jiřím Kornem by moc plusových bodů nezískal, jeho hra na trubku byla výborná. O ještě větší překvapení v této skladbě se postarala Anna, když si přinesla sopránsaxofon a vykouzlila na něj výborné sólo.

Rozdíl mezi oběma dámami byl především v nehudebním projevu. Anna Mlinariková je spíše extrovertní a mezi jednotlivými písničkami bavila lidi reklamními vsuvkami a průpovídkami. To její kolegyně je spíše introvert a její mluvené slovo se smrsklo na lakonické "děkuji". Avšak i ona občas přeci jen vypustila nějakou drobnou, za to ale velmi trefnou poznámku. Při zpěvu z ní byla velmi cítit nervozita způsobená malou koncertní zkušeností. Ta jako by opadla až ve chvíli, kdy skončila oficiální část koncertu. Před přídavky pak vznikla velmi zábavná situace, kdy si někdo z diváků vyžádal znovu "V úzkých" a Michal Horáček si po krátké výměně názorů poručil snížit tempo téhle písničky. Bylo mu vyhověno a nutno říct, že i zde se projevilo, jak své práci rozumí. Druhá verze byla v porovnání s tou první o moc lepší.

Koncert Anny Mlinarikové a Nadi Válové jistě nebyl bez chyb. U první jmenované bylo patrné, že s novou kapelou ještě není dokonale sžitá a u druhé se projevovala naprosto pochopitelná tréma. I přesto šlo o velmi příjemný, svým způsobem velmi komorní hudební zážitek, který si rád zopakuji. A to jak v tomto složení, tak i v případě, že budou dámy hrát, respektive zpívat sólo.

Fotogalerii z koncertu najdete ZDE.

Anna Mlinariková a Naďa Válová, Divadlo Semafor, Praha, 7.2.2009