Album "Baby 81", donedávna poslední počin vykutálenců Black Rebel Motorcycle, bylo delikatesa. Nadupaný riffy, silný melodie, žádný dvě stejný písničky. Krátíval jsem si jimi cestu na jednu nepříjemnou letní brigádu. Bohužel se to rychle oposlouchalo, ale mít s tím spojený lepší vzpomínky, asi se k tomu vracím častěji. Tohle je rock'n'roll, říkal jsem si tenkrát.

Když jsem si poprvé pustil jejich novou desku "The Effect Of 333", ozvalo se jen jakýsi bzučení. Hm, asi intro, řekl jsem si. Po minutě bzučení jsem znejistěl. Posunul jsem to dál. Dvě minuty. Stále jen bzučení. To trochu přehnali s tím intrem, ne... Mrknul jsem na stopáž: 3:33. Zakroutil jsem hlavou a nahodil další track. Zase jen bzučení. Hm, že by koncepční album? Přetočil jsem to dál. Bzučení. Do prdele, co to je?! Pustil jsem si náhodně jinou stopu. Zase nějaký bzučení, i když už trochu hezčí. Sakra, to se mi to muselo při tom rippování do mpétrojek nějak zprasit, to není možný... Otevřel jsem si net, abych si ověřil, že je to vůbec deska, kterou chci, i když pochybuju, že by na oficiálních stránkách kapely byla ke stažení deska někoho jinýho. Zadal jsem heslo do vyhledávače a první, co mi to vyhodilo, byly stránky Rock&Popu. Cituji: "Žádné omluvy, slova, lítost. Pouze abstrakce. Album je možné za poplatek stáhnout na stránkách kapely. Album je instrumentální a obsahuje deset písní."

Aarrrggghhhh! Jak mi to mohli udělat?! Další moje oblíbená skupina jde do háje... Po této první reakci jsem přešel do úvah. Proč se úspěšná mladá kytarovka, která má invenci na pořádný hit, oddává po čtyřech albech patologickému experimentování? A když už, proč si to nedělají jako svůj vedlejší projekt? Takhle si pohnojit jméno. Fuj! Vždyť tohle není rock'n'roll. Tohle je tak možná soundtrack k nikdy nenatočenému ruskému filmu "Trafostanice".

Když se přes tohle všechno přenesu a konečně se smiřuji, uznávám, že se to dá poslouchat. Ale jen jako kulisa. Jako kulisa práce lidí obsluhujících výrobní pásy. To snad má být ta imaginace?! Díky bohu do toho sem tam někdo drnká akord na kytaru, jinak tam nic nenacházím. Asi jsem dřevo. Za celej poslech ve mně jejich abstraktní pahudba probudila spontánně jediný obraz. Obraz pootevřených dveří televizní dodávky, zpoza nichž jsem v poslední skladbě pozoroval a poslouchal škaredé pouliční boje. Je to i trochu poetický, ale kdo to má poslouchat.

Ani nevím, co hodnotit. Podle mě je celý tohle album omyl. Chápu, že existují více či méně alternativní žánry, ale tohle už ani není hudba. Tohle je prostě hučení. Jestli je to dobrý hučení nebo špatný hučení, to nevím. Můžete nad tím zkusit zadumat sami, pokud hledáte něco novýho. Pokud ale chcete hudbu, radši si pusťte hučení tibetskejch mnichů, to aspoň uklidňuje.