Newyorští O'Death hrají žánr, který bychom mohli nazvat country-punkem. Naléhavost i lehká pitvornost patrná z nedlouhých kompozic ale zapříčiňuje, že jejich tvorba osloví i ty, kteří nemají ani k jednomu z právě uvedených žánrů blízko. Country je přítomno spíše symbolicky a odráží zakořeněnost kapely v americké kulturní tradici, na punkery jsou zase příliš zruční a soustředění. Navíc kladou velký důraz na melodickou jedinečnost svých skladeb, čímž si získají rozhodně více posluchačů, než kolik by jich mohl odradit záměrný rozpor mezi rozverností písniček a jejich temným základem (deska je věnována zesnulé snoubence bubeníka).

O'Death mají taky docela blízko k zneklidňujícím anglickým kabaretiérům Tiger Lillies, nejvíce v pomalejších skladbách kořeněných patrnou, ale nepřepísknutou měrou skřetovské poťouchlosti. Nezřídka se dávají do nezřízeného křepčení, celá ta zběsilost je ale vždy dostatečně přehledná na to, abychom si v ní stíhali všímat, co zrovna hraje ten který nástroj. Hlavní motivy v jádru přímočarých skladeb dostávají silnou podporu jen čas od času cvrlikajících nástrojů, které popichují posluchače ve chvílích možného ukolébání. Jinak ovšem hrají prim housle, přizvukující bicí a hlas Grega Jamieho s naléhavostí i instantní přitažlivostí potulného vypravěče.

U alba "Broken Hymns, Limbs And Skin" je možno nezřízeně se bavit, s každou další minutou poslechu a s každým dalším panákem bourbonu se však více a více vyjevuje smutek, který nahrávka nenápadně, ale o to intenzivněji zprostředkovává. Z hloupých synů vesnice se tak najednou stávají moudří klauni, kteří nám sdělují nepříjemné pravdy, které bychom si jinak nechtěli pustit k tělu. A když spolu s nimi začneme jančit a kopat do všeho okolo, nebudeme tak činit ze samé radosti, ale proto, abychom ulevili tomu, co nás tíží. Díky energičnosti celé nahrávky je navíc docela pravděpodobné, že se nám to podaří.

"Broken Hymns, Limbs And Skin" je v jádru docela zlověstné album, ale poslouchat ho je nadmíru zábavné.