Co poslouchá...

Petr Bláha
Megadeth - Risk (1999)

Můj dobrý kamarád je po léta zarytým fanouškem Metalliky. Já, když jsem po letech pochopil, že se svět netočí jen okolo punku, se pod jeho vlivem rozhodl podívat i do thrashových vod, které mne vcelku pohltily. Ale více než Metallice jsem propadl kouzlu Megadeth. A jak je mým dobrým zvykem, tak jsem šel proti proudu a zamiloval si desku "Risk", kterou ortodoxní fans zhusta opovrhují. Zůstal jsem stát v němém úžasu nad naprosto nadčasovým zvukem a odvážnými experimenty s výraznou melodikou a pochmurnou atmosférou. I kytarový génius Marty Friedman zde pracoval více pro kapelu a odpustil si zběsilé sólování na každém rohu. Škoda, že toto album bylo s Megadeth jeho poslední. Mustaine se tentokrát ve svých textech vyvaroval politických témat a řešil životní problémy. Já si toto album pouštím, když mi není do smíchu a nezbývá mi než děkovat metalové čtveřici za to, že tento počin vyšel, ač o jeho nepříliš šťastném osudu bylo rozhodnuto předem. Asi žádná deska u mě nevyvolala nikdy tolik emocí jako tento odvážný risk a nevěřím, že se to ještě někdy povede.

"Breadline"

---

Co poslouchá...

Eva Vlachová
Die Ärzte - Geräusch (2003)

Přesně si vzpomínám, jak jsem tehdy před šesti lety náhodou na MTV (ano, v té době ještě na MTV občas pouštěli i videoklipy) narazila na klip k singlu "Unrockbar". Ačkoliv šlo o německou skladbu, zaujala mě - a už to se mnou jelo. Moji pubertální osobnost od toho momentu (de)formovali tři drzí fracci německé hudební scény jménem Die Ärzte. Texty o vrtání se v nose, sourozeneckém incestu, plnotučném mléku, plyšovém medvídkovi nebo třeba o intimním piercingu, odvěká antipatie k pravicovým extremistům, velká dávka sebeironie, nedefinovatelný smysl pro humor, tříhodinové koncerty a bizarní akce typu "necháme se jako kapela vyfotit nazí a ty fotky pak vyvěsíme po městech v nadživotní velikosti a necháme jimi potisknout vstupenky na koncerty" nebo "vydáme čtyřicetisekundový singl". Jejich dvojalbum "Geräusch" se teď stalo soundtrackem prvních dnů v mém novém domově Berlín - kdo jiný by mi tady taky mohl zvednout náladu víc než samozvaná "nejlepší kapela světa", Die Ärzte aus Berlin (...aus Berlin!)?

"Unrockbar"

---

Co poslouchá...

Ondřej Michal
Prouza - Ve dne v noci (1992)

Je teplý jarní podvečer. Vystoupil jsem na Malostranské z metra a vykračuju si směrem ke Kampě. Mám sraz s několika kámoši a známými. Budeme se válet v trávě, pít laciné víno a spřádat plány na víkend. Dneska bych si připadal jako smradlavej hipík, ale tenkrát z kraje devadesátek to byla poměrně módní náplň teplých dní. Už týden ve walkmanu točím novou desku frýdeckomístecké Prouzy. Není to tak dávno, když jsem je viděl na Petynce. Ještě spolu s Priessnitz a Nšo-či. Je to jedna z nejosobitějších kytarovek, která se pohybuje na klubové scéně. Vokál Tomáše Hampela pozná i hluchý. Příjemně se dostává pod kůži a i v tomhle teplém počasí z něj běhá mráz po zádech. Spolu s Franekovou kytarou jsou v dokonalé symbióze. Jako břitva a krk. "Ve dne, v noci" nebo "To nic" jsou jednoznačné hitovky. Walkman pomalu koluje od uší k uším a čas se líně vleče. "Hele, tak co s tím víkendem?" pronese kdosi. "V sobotu hraje v Belmondu Prouza, nepůjdeme se mrknout?"

"Krok před tebou"

---

Co poslouchá...

Jaromír Merhaut
Still Life - Still Life (1971)

Deska, které mě provází celý hudební život a je současně i synonymem mé hledačské a sběratelské vášně. Hammondy, hammondy, uriášovské zpěvohry, svůdná melodika, vše navíc obestřeno tajemstvím původu. Sedmdesáté roky, desátá kopie z pásku, elpé v Gottwaldově nikdo neviděl, na ostravských, brněnských burzách taky ne, v encyklopediích jeden dva obecné řádky, slovutné anglické časáky ticho po pěšině a ani sama BBC, zastoupená legendárním Jackem Allenem (alias Karlem Janovickým), nenašla o kapele ve svých nekonečných archivech zmínku, Lp však ano. Černobílou kopii přebalu, spolu s dopisem mám dodnes mezi relikviemi mládí. Dnes mám jediné album Still Life v několika provedeních, příběh kapely odhalili v éře internetu sami členové, přesto mě nadšení neopustilo a každé přehrání je pro mne zážitkem. Still Life hráli melodicky podmanivý a velebně mohutný varhanní hardrock, vpletený do art-classical rocku. Medvědí sílu mu při absenci elektrických kytar dodávaly zdvojené hammondy, melodickou eleganci umně proplétané i souznící hlasy. Gradované souboje klaviatur, pedálů a hlasivek, pompéznost, patos, i něha. Jako pomůcku pro základní představu soundu Still Life uvádím pomyslnou spojnici Quatermass - Uriah Heep - Spooky Tooth. Udělejte si obrázek sami z MySpace.com.

---