Bob Dylan, nazývaný největším žijícím americkým písničkářem, posluchače v kolekci "The Bootleg Series" nechal nahlédnout do vývoje své hudby v čase. Celá edice je jakousi procházkou od šedesátých let po současnost, od folku po rock, od nesmělého kluka po suverénní osobnost. V osmém díle se zaměřil na posledních dvacet let své tvorby. Byla to léta překvapivě plodná.

Album "Tell Tale Signs" je osmou částí výše zmíněné edice. Letem světem "The Bootleg Series" by bylo možné předchozí desky rozškatulkovat podle skladeb, které obsahují. V první skupině by byla alba sestavená z nevydaných singlů a odlišných verzí už známých Dylanových písní, což je případ prvních tří dílů edice. Další části zase obsahují především některé legendární živáky. Na čtvrté desce byste našli záznam z Bobova koncertu v Royal Albert Hall z roku 1966, na páté zase koncert ze slavného turné The Rolling Thunder Revue, na které se písničkář vydal v roce 1975. Šestý díl edice se zatím vrací nejhlouběji do minulosti ikony amerického folku: do roku 1964. Sedmý díl je soundtrack k dokumentu "No Direction Home" Martina Scorsese.

Na aktuální desce "Vol. 8" najdete několik skupin skladeb: předělávky a odlišné verze již známých písní ("Mississippi", "Most Of The Time", "Someday Baby", "Tell Ol'Bill", "Can't Wait", "Everything Is Broken") a písně, které se dosud nikde neobjevily ("Red River Shore", "Born In Time", "Dreamin' Of You", "Marchin' To The City"). Dále jeden záznam z koncertu, konkrétně vystoupení u Niagárských vodopádů v roce 2003 ("High Water"), jednu skladbu ze soundtracku k filmu "Lucky You" režiséra Curtise Hansona ("Huck's Tune") a klavírní demo nahrávku "Dignity".

Album působí natolik kompaktně, že je k neuvěření, že se jedná "jenom" o sbírku rarit. Bob Dylan (MySpace.com) by ho mohl vydávat za studiovou desku a málokdo by to poznal. Hned při první skladbě "Mississippi", legendární muž mnoha tváří předvede folkovější směr svojí hudby. "Mississippi" je skladba tak dobrá, že je mimo moje chápání, proč se nedostala na některou z mnoha studiových desek. Podobných případů je na albu spousta. Najdete tu plnohodnotné písně, ne žádné paběrky ze dna futrálu od kytary, jak se bohužel často u "rarit" jiným interpretům stává. Osobnost jako Bob Dylan si asi může dovolit schovávat si podobné klenoty na později a po čase je triumfálně vytáhnout na světlo.

Na "Tell Tales Signs" Bob Dylan vybral typické ukázky ze svého fondu: většinou jde o jemný folk či blues za doprovodu akustické kytary nebo harmoniky, bez jakýchkoliv výstřelků současné doby. Deska tedy potěší i konzervativní fanoušky tohoto živého symbolu. Zajímavé je, že většinu skladeb produkoval Daniel Lanois, který spolupracuje hlavně s U2 a některými elektronickými kapelami. Na desce rarit dokonce Boba Dylana doprovodil na elektrickou kytaru ve skladbě "Love And Theft". Zkrátka je znát, že zpěvák má pořád co říct. Doufejme, že se vybráním nevydaných písní úplně nevyčerpal a pořád mu někde na dně skříně pár takových kousků zbývá.