Seriál Co poslouchá musicserver je sondou do přehrávačů našich redaktorů a fotografů. Na prostoru čtyř příspěvků se s vámi podělí o své dojmy z poslechu oblíbených či pro ně jakkoli zásadních desek. Mělo by se jednat o alba, která je ovlivnila, výjimečně na ně zapůsobila. Nemusí a nemělo by přitom jít zdaleka jen o nahrávky z doby nedávné... Že to bude pestrá paleta hudebních nálad, je evidentní. V druhém díle vás seznámíme s pocitovými Antony And The Johnsons, pseudo revolucionáři Rage Against The Machine, rockery Rainbow a postmutnělými Radiohead.

---

Co poslouchá...

Dan Hájek
Antony And The Johnsons - I Am A Bird Now (2005)

Cesta k poznání tohoto alba vedla přes Rufuse Wainwrighta a vypalovák "Blind" Hercules And Love Affair. Antony Hegarty, tvář Antony And The Jonhsons, mě začal fascinovat nejprve hlasem, pak jednotlivými písničkami a v neposlední řadě popracovanými vizuály obalů desek. "I Am A Bird Now" jsem pak díky "Hope There's Someone", "You Are My Sister" nebo "Fistful Of Love" (na kytaru v ní hraje Lou Reed) dokonale prožil, rozsekán emocemi na úplnou padrť. Chamber pop zastřený do smutku a temných linií je maximálně osobní. Je taktéž zahalen do prožitků a ztrát pro někoho zcela obyčejných věcí, které by klidně mávnutím ruky i oželel. Osobně však nechci přijít o žádný střep, předěl mého života, možná proto mě tolik bere tato show, chcete-li do černého sametu zahalený Antonyho kabaret. Realita tu na sebe nanáší líčidla atmosfér noci, skoro nutná droga k přežití a jsem hodně zvědav, zda se to povede i na chystané třetí desce "The Crying Light".

"You Are My Sister (With Boy George)"

---

Co poslouchá...

Luboš Kreč
Rage Against The Machine - Evil Empire (1996)

Z Rage Against The Machine jsem měl vždycky tak trochu srandu. Se vším tím revolučním socialismem, Che Guevarou, levicovým aktivismem pěstěným na slunných ulicích Los Angeles. Jenže co je ironický odstup platný, když vás magicky přitahuje muzika? "Evil Empire", parafrázující Reaganův výrok o sovětské říši zla, mě nejprve pohltilo supermanským, jasně žlutým obalem a pak svou výbušností. To se totiž jinak nedá popsat: bublavé hrátky Toma Morella, sekaná rytmika a do toho agresivní, spratkovsky štěkaný rap Zacka de la Rochy. "Vietnow", "Revolver", "Bulls On Parade", "People Of The Sun", "Tire Me" - to jsou nezaměnitelné pecky, brutální, syrové. Pravda, RATM se v druhé polovině desky trochu opakují, ale to je dáno jednak svérázným kytarovým uměním Morella, jednak charakteristicky omezeným výrazovým rejstříkem Rochy. Jenže to nevadí, tohle jsou hymny pro nespokojence a rockerské teenagery zvlášť. Pozdější nahrávky už na "Evil Empire" nestačily, bezejmenný debut s hitem "Killing In The Name" je naopak na samostatný článek. A víte, proč jsem studiovou dvojku Rage Against The Machine vytáhl ze šuplíků? Kvůli novému EP Zacka de la Rochy "One Day As A Lion", které připravil s Jonem Theodorem z The Mars Volta. O tom ale někdy příště...

"People Of The Sun"

---

Co poslouchá...

Jaromír Merhaut
Rainbow - Rising (1976)

Socialistické vlasti jsem sloužil ve Varech coby útvarový promítač. K dispozici magič, zesák a v sále pořádná dvoumetrová bedna. Z jednoho opušťáku jsem přivez mimo klobás a kocoviny i pásek s čerstvou dvojkou Blackmoreovy party. Hned večer párty pro zvané spolubojovníky. Volume doprava, uragán decibelů, speed-spaad tempo, červené bopo světlo, my na pódiu, namísto řepy vlající ručníky a pevné zavařovačky, tepláky rozpárané do zvonu, košťata, minimax, kýble, k tomu vrcholová zalamovaná gymnastika. Grandiózní finále, do extáze opakovaná houpavá figura "Stargazer" a nekonečný úprk "Light In The Black", stav blaženého šílenství. Poslední Ritchieho riff a Cozyho buch, sesun na prkna, chrochtot vespolek. Budiž světlo. Stál u vchodu jako přízrak. Major, kovaný dělnický kádr, co pamatoval druhou světovou, a teď nepřítomně zíral skrz nás někam do sibiřských dálav. To bude Průser! A on se beze slova, pomalinku otočil a sklesle odcházel, byl menší a menší a ještě menší, až se rozplynul. A nám došlo, že soudruh právě přišel o všechny iluze - s touhle sebrankou prohnilý Západ nikdy nedobude...

"Stargazer"

---

Co poslouchá...

Tomáš Bláha
Radiohead - Kid A (2000)

Když mi bylo šestnáct, pokládal jsem se za pravověrného pařana PC her. A jako správný pařan jsem si pravidelně kupoval měsíčník Score, ve kterém kromě her byla také stránka o muzice. Co tam bylo psáno, bylo svaté, a tak když jsem v jednom čísle narazil na nesmírně adorující recenzi na "Kid A" od Radiohead, tu desku sem prostě musel mít. Shodou okolností ji dostal kámošův otec k narozkám a se slovy "je to strašný" mi ji ochotně půjčil. Moje první setkání s Radiohead bylo jako první setkání s pivem. Nechutnalo mi, ale před staršími kamarády mi bylo trapný to přiznat. Takže nezbývalo, než to do sebe tlačit a doufat, že tomu přijdu na chuť. V šestnácti jsem absolutně nechápal způsob aranží, trumpetové kakofonie, ale postupem času jsem musel uznat, že je všechno skutečně na svém místě. Z "Kid A" se stala srdeční záležitost a já (přibližně následující dva roky) nebyl schopen akceptovat jinou kapelu než Radiohead. Od této doby pro mě "Kid A" znamená vrchol geniality, který můžou překonat snad jen sami Radiohead.

"Optimistic"

---