S hiphopovými alby to je podobné jako s "Duke Nukem Forever". Akorát hiphopová alba nakonec po odkladech i vyjdou (nebo ne, Dr. Dre?). Česká scéna to nemá jinak, i zde jsou posuny vydání velmi časté. Dělejte každý druhý den párty a do toho vytvářejte desku! A k tomu sesynchronizujte hosty, studia, beaty... Nepopulární "pushed back to" proto neminulo ani DJ Wiche. Nakonec se ale 1. prosinec stal dnem, kdy jeho "The Golden Touch" vyšlo. Devatenáct tracků, sedmdesát minut hudby, více než dvacítka hostů. O nedostatku materiálu se rozhodně nedá mluvit.

A kvalita materiálu? Wich! On je sám definice kvality. Víme, co se od něj dá čekat, tedy žádná slabota, ale produkce jak hrom. Drží se v rámcích svého léty vybroušeného stylu. Wich prostě zní jako Wich, mějme mu to za zlé. Když se podívám třeba na desku DJ Khaleda, zjistím, že sice vyšla pod jeho jménem, ale produkce dělali úplně jiní, takže jasně, deska to je hodně zvukově pestrobarevná. Na "The Golden Touch" naopak můžou některé skladby znít podobně (i starým věcem), ale vždy tam je nějaký motiv, který vás posadí na zadek. A to se Wichovi povedlo u hodně písniček. Při prvních poslechu se mi vyselektovala pětice nejlepších věcí.

"What We Need" s Glasses Malonem a Lil Waynem. Ten zrychlený vokální sampl si musíte zamilovat. Nebo nesnášet, jak velí klišé. Na kolena mě dostal i ten galaxy-elektro zvuk, co skladbu dobarvuje. A pokud ani tohle nezaujme, tak Waynova pasáž je špičková a ze závěrečného instrumentálního outra až mrazí. "Much Higher" sice na křtu "20ers" zněl z reprosoustavy hrozně, ale v plné kvalitě je to bomba (a klip už jsem mu odpustil). Opět zrychlený sampl, pro někoho tahle Wichem oblíbená věcička může být hodně protivná, já si nemůžu pomoct, "Look down from in high places, we move through open spaces" si zpívám stále. "Classic" s M.O.P. je tak prvotřídně znějící, že tohle se v USA musí zalíbit. "Get Live" je zas hodně wichovská věc s klasickým basovým postupem, využitím houslového motivu a nastříhaným modulovaným ženským zvukem v refrénu. A moji správnou pětku uzavírá "Coasting", kde (opět) nastříhaný modulovaný ženský sample dává písničce neopakovatelnou atmosféru.

Ok, tyhle věci mě odrovnaly. Ale i zbytek je solidní, nedá se najít špatná skladba. Vypadá to na 10/10, ale musím si nepěkně rýpnout do toho, co už jsem zmínil. Zní to moc unisono. Teď mě nekamenujte, nemluvím tady o nedostatku invence nebo monotónnosti, ale Wich má svůj styl a z něj prostě příliš neodbočuje. A bohužel je tu třeba i Grimaso, který dokázal udělat opravdu různorodé producentské album. To ale na rozdíl od "The Golden Touch" kolísalo v kvalitě, Wichovi nemůžu upřít to, že každá z devatenácti věcí na desce je nadmíru dobrá. Po mnoha posleších, kdy jsem "The Golden Touch" začal více a více zbožňovat, mi došla ještě jedna věc: chybí ženské hlasy! Featuring s Beyoncé nebo Mary J. Blige asi není reálný, ale zpěvačka Gail Gotti v jediné písničce je skvělé osvěžení mezi tím zástupem rapperů.

Já jsem na Wiche moc a moc pyšný, "The Golden Touch" se zapíše zlatým písmem do historie českého hip hopu a doufejme, že i toho amerického. "What We Need" už jsem našel na mnoha amerických hiphopových webech s nadšenými komentáři, tak snad nezůstane jen u tohoto. DJ Wich na to má, Skoop Entertainment musí zatlačit a úspěch - doufejme - přijde. Za mě dostává "The Golden Touch" osmičku, ale je to s poznámkou: devítka, pokud neočekáváte, že by Wich nezněl jako Wich.