Karel Kryl byl výraznou osobností. Křehkým básníkem i snílkem. Citlivě a poeticky vnímal svět a stejně tak jej dokázal podat ostatním. Dokonce i drsné a hrubé texty dokázal podat slovy básníka, čistě a vlastně jemně. A ať už psal o lásce, zradě, politice nebo jen tak žertoval, téměř pokaždé si zachovával svůj ušlechtilý nadhled a většině jeho textů nechyběl ani silný básnický duch. Textů, které jsou tak silné, že nepotřebovaly složité melodie plné hudebních zvratů a nemusel je interpretovat perfektní zpěvák a ty jednoduché melodie nemusel hrát žádný virtuoz. V podání autora - co se instrumentace i zpěvu týká velmi omezeného - se staly dokonalým uměním, které umí oslovit na umění nebývale velké množství posluchačů.

Jste-li podobně výraznou osobností, můžete vzít jed na to, že po smrti se začnou ve vašem archivu přehrabovat různí lidé s různými úmysly. Ani Kryl toho nezůstal ušetřen. Na jeho díle se přiživil bývalý skinhead Landa, poklonil se mu kolega Nohavica. Sociální demokraté si hráli jeho písně při jedné z kampaní a i Mirek Topolánek nadšeně vyprávěl o tom, jak jej vždy obdivoval. Kryl jako maják správného Čecha tak zůstává pro mnohé symbolem nezkaženého, slušného člověka, svobody, roku 1968 i 1989. Je v podstatě lidovým umělcem, který zajímá obrovskou masu posluchačů, a tak se vyplatí vydávat stále další a další kompilace jeho písní.

"Akordy" jsou jednou z nich. A člověku, který by chtěl poznat nějaký další, doposud ne úplně známý pohled na citlivého písničkáře, nepřináší téměř nic. Na rozdíl od výborně zpracovávaných reedicí jeho řadovek (recenzovali jsme "Plaváčka", ale vyšla i výtečná dvojdisková verze legendárního "Bratříčka" a "Karavana mraků") se autorům nových výběrů nedaří navázat na ty o poznání zajímavější kompilace.

Písně i autorem recitovaná poezie z alba "Akordy" odpovídají výše řečenému. Jsou krásné, plné citu a patří mezi vysoký Krylův standard. A i když je na CD opět (stejně jako na zmiňované desce "Děkuji") to úplně nejsilnější, co Kryl vydal - čtyřpísňové EP "Carmina resurrectionis", "Akordům" to nepomáhá. Stejně máte pocit, že většina zde uvedeného již byla řečená dříve a lépe, vydána vhodněji a citlivěji a teď jde jen o zbytečné rozmělňování již známého materiálu.

Zastánce těchto nových kompilací sestavovaných Marlen Kryl by mohl namítnout, že je přece velmi silným zážitkem poslouchat autorovu recitaci, ale to už je lepší vzpomenout na album "Dvě půle lunety". Stejně milé může být i uvědomění si nejrůznějších historických souvislostí. Třeba, že skladba "Pochyby", vydaná řádně na poslední Krylově řadovce "Monology" (a jasně zde mezi ostatními písněmi vyčnívající), je mnohem starší. Zde je verze z 16. června 1977. Ale pro člověka, co Kryla zná, je to jen málo zábavné paběrkování a objevování dávno objevených faktů.

"Akordy" jsou naoko zajímavé. Ukázky Krylových rukopisů a jeho kresby v bookletu, zdůraznění faktu, že jde většinou o nevydané verze písní a básní. Ve skutečnosti je ale vše poskládáno nesourodě, bez zřejmé propojovací linky, líbivě a prvoplánově. Efekt je na prvním místě, chybí ale to podstatné. Pozadí vzniku zde použitých nahrávek, jejich zasazení do kontextu i osvětlení autorových pohnutek, které jej vedly album sestavit právě takto.

S hudbou Karla Kryla mě seznámil táta. Zhruba v roce 1988 mi dal poslechnout kazetu s "Rakovinou" a "Maškary". Považuji jej za skalního Krylova posluchače a přesto jsem mu "Akordy" nepořídil. Jsem přesvědčen, že mu nic nového nadají. Neodkryjí nové pohledy na Kryla a jen znovu a znovu recyklují staré známé věci, i když často v doposud nevydaných verzích. A přitom ještě existují mnohé klenoty, které by si vydání skutečně zasloužily. Příkladem může být pro Kryla netypická trojice písní se skladbou "Sám s děvčetem v dešti" v čele nebo jeho pohled na lidovky "Špalek písní českých". Krylovi dědici ale bohužel neumí nebo nechtějí tyto milé zajímavosti pro další posluchače odkrývat.