Podruhé jsem zavítala do pražského Paláce Akropolis na koncert v rámci projektu "Respect Music - The World Of World Music". Jestliže mě prve zpěvačka Lila Downs fascinovala, pak Ljiljana Buttler (MySpace.com) se Mexičance přinejmenším vyrovnala. Přiznávám, že mám slabost pro koncerty world hudby: tahle muzika bývá prověřená věky a má skutečnou duši. Na rozdíl od většiny interpretů dnešního mainstreamu, kteří by ji chtít měli, ale na opravdovost si nezřídka jenom hrají.

Ljiljana Buttler, kterou tisk často tituluje přízvisky jako cikánská Billie Holiday nebo matka gipsy soulu, si nadšené superlativy doopravdy zaslouží. Svět cikánských balad pohltil všechny návštěvníky. Kdyby organizátoři dovolili uprostřed sálu zapálit oheň, věřím, že by přes něj všichni bez rozpaků skákali. Ale vezměme to popořadě.

Nejprve před publikum nastoupili dva kytaristé. Jen tak, se španělkami. Zahráli dvojhlasně několik uchvacujících skladeb technikou, kterou jsem ještě nikdy u nikoho naživo neviděla. Můj dědeček by řekl, že to jsou muzikanti od Boha. Byli sehraní na setinu vteřiny a sem tam dokázali skladbu oživit absolutně nekytarovými zvuky. Bylo pro mě nepochopitelné, jak něco podobného mohli dokázat.

Po chvilce na pódium majestátně vstoupila Ljiljana a v těsném závěsu za ní klávesák. Co, klávesák! Pan Klavírista! A já zase hned věděla, odkud se vzalo přirovnání Ljiljany k Billie Holiday. Co jí chybělo do krásy, bohatě doháněla hlubokým sametovým hlasem. Grande maman, jak zpěvačku oslovoval jeden z kytaristů, brala koncert s nadhledem. Občas prohodila slovo s muzikanty, bez rozpaků si strkala posmrkané kapesníky do obřího výstřihu a nikoho to nerozhodilo. Dokonce, a to mě udivilo, v sále bylo dost fanoušků, kteří se přidávali ke zpěvu. Ljiljana jim několikrát s potěšením přenechala mikrofon.

Po krátké odpočinkové pauze se znovu objevili jako první jenom kytaristé. Tentokrát zahráli nejznámější část "Vltavy" Bedřicha Smetany, která dojala snad každého v sále. Nechtělo se mi věřit, že tak fenomenální melodie se dá perfektně vystřihnout "jen" na dvě obyčejné kytary. Po příchodu Ljiljany povětšinou pomalé balady z první části koncertu vystřídaly svižnější čardášové melodie. V tu chvíli v sále už tancoval doopravdy každý. Večer se přestal řídit tanečními nebo hudebními pravidly a poučkami. Muzikanti se až teď doopravdy rozjeli a při hraní se řídili hlavně intuicí a srdcem. V sále panovala vřelá atmosféra a ve chvíli, kdy Ljiljana dozpívala a odešla i se zbytkem ansámblu z pódia, propukl rámus jak při bitvě. Muzikantům nezbývalo než se vrátit a Ljiljana na prosby o přídavek reagovala prohlášením "Můžeme ještě zahrát. Dvě písničky, tři, čtyři nebo klidně pět." To jim bohužel nekompromisní organizátoři nedovolili. Po definitivním odpískání koncertu, kdy už lehce překročil kritickou desátou hodinu, bylo i na muzikantech vidět, jak neradi opouštěli sál.

Ljiljana Buttler, Palác Akropolis, Praha, 3.12.2008