V roce 1989 jsem chodil na základní školu, bylo mi třináct. Ačkoli jsem na sobě nesvobodu nijak výrazně nepociťoval, měl jsem poměrně jasno, co se kolem mě děje. A tak jsem byl s radostí svědkem konce éry komunismu, návratu emigrantů, těšil jsem se na lepší budoucnost. Co mi tehdy přinášelo asi největší osobní potěšení byl svobodný přístup k hudbě. Kryla jsem poslouchal několik let díky tátovi, který měl doma pokoutně nahranou asi šedesátou kopii s "Rakovinou" a "Maškarami", třeba Hutku jsem ale neznal a získal si mě hned, jak jsem poprvé uslyšel "Náměšť".

Tenkrát jsem měl pocit, že všichni Čechoslováci milují své písničkáře. Cítil jsem v nich obrovský hudební potenciál... Jenže jsem si neuvědomoval, že jejich tehdejší úspěch byl postaven jednak na lahodné chuti zakázaného ovoce, jednak že těžili ze svých nejlepších kousků, které vznikaly po desítky let.

Proto když se dnes ohlédnu zpátky, je mi trochu smutno. Ikony roku '89 logicky nesplnily má přehnaná očekávání, navíc ve své tvorbě většinou nenašly způsob, jak se transformovat ze zpěváků politických protestsongů k běžným písničkářským tématům. Někteří zatrpkli, jiní neunesli masivní odliv posluchačů.

Karel Kryl velmi brzy podlehl deziluzi z porevolučního vývoje a stavu demokracie a uzavřel se do sebe. Ač si jeho práce nesmírně vážím a mám rád všechny jeho nahrávky, je poctivé si přiznat, že se mu ani umělecky po revoluci příliš nedařilo: poslední album "Monology" zdaleka nedosahovalo kvalit jeho klasických desek. Navíc pouštěl ven i prvoplánové, jej nehodné politické častušky.

Jaroslav Hutka zůstal věrný protestsongům a k politice se vyjadřoval (a vyjadřuje) vždy velmi kriticky a konzistentně. Vrátil se ke svým milovaným lidovkám a velmi rychle zapadl do ústraní, takže mu nezbylo nic jiného, než si vydávat desky vlastním nákladem. To by vše bylo v pořádku, kdyby se loni nezbláznil a neplivl na kolegu Jarka Nohavicu hloupým a nevydařeným pamfletem "Udavač z Těšína". Ten víc než cokoli jiného působil jako trapný pokus o Hutkovu medializaci, což z krátkodobého hlediska vyšlo znamenitě.

Ještě dlouho po listopadových dnech jsem si myslel, že přijde boom písničkářů, kteří konečně budou moct svobodně zpívat o čemkoliv. Že přijde čas moudrých glosátorů naší doby, které bude národ zbožňovat a kteří půjdou ve stopách svých předchůdců. Přestože je takových muzikantů řada (a někteří jsou opravdu dobří), těch skutečně velkých, úspěšných, jež zná každý, stejně jako jsme oné památné zimy znali Kryla a Hutku, není mnoho.

Jediným, který by do puntíku splňoval předchozí definici, je Jarek Nohavica. V době listopadové revoluce jsem ho, nevím proč, moc nezaznamenal. Brzy sice prokázal své hudební i textové kvality, ty morální ale dostaly na frak udavačskou kauzou týkající se Karla Kryla. Na ní je nejsmutnější písničkářova nechuť se k věcem veřejně a přesvědčivě vyjádřit. Aby nedošlo k mýlce - nechci kritizovat Nohavicu za jeho chování v době totality, určitě bych mu i lecjaké selhání v těžké a zvrácené době odpustil, vážit bych si ho nepřestal. Mrzí mě jen jeho přístup nebo možná strach se s takovou minulostí férově vypořádat.

A tak je pohled na listopadové písničkáře a hrdiny své doby po devatenácti letech smutnější, než by kdokoliv tehdy čekal. Kryl si prožil svou nejplodnější dobu v emigraci, Hutka neunesl úspěch Jarka Nohavici a Nohavica zas mlží o své údajné spolupráci s StB.

Michael Kocáb, jeden ze spolutvůrců posametového dění (jak to s ním šlo hudebně v posledních letech, snad netřeba připomínat), se kdysi proslavil na svou dobu odvážným tvrzením, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. S písničkáři je to, myslím, podobné. Smutný pohled do zrcadla, co říkáte?