Au, au. Bolavý to byl koncert. Nebýt mých speciálních zednických špuntů, které si strkám do uší pravidelně na jakémkoli koncertě (a radím vám to samé, chcete-li i v důchodu poslouchat muziku), asi bych bývala utekla. I s neprodyšně uzavřenými zvukovody jsem měla pocit, že se moje hlava ocitá přímo v kombu. Přitom bubeník Ed vypadal, jako by se bicích ani nedotýkal a nevkládal do úderů paličkami žádnou sílu. Ovšem to, co se pak ozývalo z beden, znělo, jako kdyby na bicí hráli minimálně dva lidi najednou.

Vraťme se však na začátek, kdy pětihlavá zebra ještě ržala v šatně a nasávala atmosféru. Češi mezi tím nasávali většinou kolu nebo pivo (podle věku) a ze své činnosti se nenechali vyrušit ani vyvoněnými kluky z Anglie - kapelou Kids In Glass Houses. Veskrze se nedivím. Kapela kromě skvělého zvuku nepřinesla nic nového a zajímavého. Akorát jsem si nejdřív myslela, že členové skupiny vyrazili na koncert v legínech, než jsem si později uvědomila, že se jedná o džíny proklatě upnuté, což mě docela pobavilo. Snaha kluků ze sychravých plání britských ostrovů zaujmout českého diváka byla marná. Nikdo nereagoval nebo nerozuměl anglickému hecování a ani rozervaný hlas ema nikoho nevyburcoval k pohybu.

Naopak nespoutané pogo zachvátilo přední řady už během prvního songu Zebrahead. Jako správný zuřivý reportér jsem chtěla vstřebat a vám později předat co nejvíc autentických dojmů, a tak jsem se vrhla do největšího kotle přímo pod kotníky muzikantů. Občas mi tak v hlavě skončil loket nebo mě někdo nakopal. Nedopadla jsem ovšem zas tak nešťastně jako týpci zakousnutí do pódia nebo ležící na zemi. Ti to rozhodně neměli lehké - sám kytarista a zpěvák Matty Lewis je nešetřil: "Pokud někdo z vás spadne, tak ho ještě nakopejte!" Dodatek, že si samozřejmě dělal srandu, zmizel kdesi v zuřivém ryku.

Nejvíce zastoupenou skupinou obecenstva byla pro tento večer generace holek s nehty nalakovanými vlastní krví, modročernou hřívou a oddaným výrazem ve tváři. Svými přítulnými pohledy častovaly kytaristy i zpěváka Aliho. Ten vtrhl na stage v péřové bundě a ačkoli teplota v Roxy vystoupala do strmých výšin, nesundal si ji tak dvacet minut. Pak už ovšem šlo svlékání ráz naráz. Bunda dole, tričko dole a objevilo se svalnaté nablýskané tělo playboye. Děvčata hýkala blahem, když je jeho urostlé tělo pocákalo potem a nadšeně přijímala upocené plivance. Nevadily jim ani praskající bubínky, když na ně Ali řval do mikrofonu přes hlásnou troubu.

Tím se však dostáváme k nejdůležitější stránce vystoupení. K hudbě! Syrový punk s přídavkem kvalitního rapu (na této definici si kluci zakládají) dokázal s přehledem vyplnit poloprázdný prostor klubu. Čertovské růžky možná vystrkoval i ze dveří na ulici (kde s nimi šťouchnul do česajícího se punkera). Propagace nové, v září vydané desky "Phoenix" se povedla na jedničku. Zebrahead jsou sehraní, vtipní a živí. Až na občasnou faleš při zpěvu Mattyho (asi ho v krku zlobil nespolknutý český knedlík), jim to přesně ladí i rytmuje. Svojí show navíc doplňují ulítlými kreacemi, které připomínají fitness aerobik. Třeba kolem osy se otáčející Greg s druhou nohou zvednutou do pravého úhlu. Podívaná je to však efektní a strhující.

Já jsem po odehrané hodině a půl byla velmi spokojená. Mohla jsem si zařvat, v "Playmate Of The Year" sprostě zanadávat a navíc jsem zjistila, že kytarista Greg používá stejnej efekt na kytaru, jako mám já! Ostatní ovšem pořád neměli dost - strhla se bitva o trsátka a playlisty, někteří odvážlivci si neváhali zaběhnout pro kořist až do backstage. Vedle mě se ozvalo: "Až zemřu, dejte mi do rakve placku Zebrahead!" A to byl konec.

Setlist: HMP, Rescue Me, Postcards, Just The Tip, Hell Yeah!, Jag Off, Karma Flavored Whisky, Two Wrongs Don't Make A Right, Rated "U" for Ugly, Into You, Falling Apart, Mental Health, Hello Tomorrow, Playmate Of The Year, Anthem, The Set-Up.

Fotogalerii z koncertu naleznete zde.

Zebrahead, Kids In Glass Houses, Roxy, Praha, 9.11.2008